Sjednotí se Čína s Taiwanem? Na otázku "kdy" již někteří analytici nabízejí odpověď

02.06. 2021 Reportáže, analýzy, rozhovory

Nabízejí se čtyři scénáře případného čínského pokusu o ovládnutí Tchaj-wanu, které lze ilustrovat pomocí podobně probíhajících událostí z historie. Ve variantě „Mnichov 1938“ se bude Čína snažit soustředěným diplomatickým tlakem a vydíráním donutit Tchaj-pej k dobrovolnému přijetí čínských podmínek. USA mohou zahájit diplomatickou protiofenzivu, musí však být připraveny riskovat válku. Mohou ale také s Čínou uzavřít i nějakou „superdohodu“ o sférách vlivu výměnou třeba za to, že se Čína nebude angažovat v Latinské Americe, a obrazně jí tak předat k ostrovu klíč. Podle modelu „Berlín 1948“ Čína Tchaj-wan uzavře námořní blokádou a bude se snažit ostrov vyhladovět. V takovém případě se USA musí rozhodnout, zda otevřou letecký zásobovací most. Pokud se Čína nebude bát sestřelit americká letadla (k čemuž se Stalin v letech 1948–1949 neodhodlal a boj o Západní Berlín prohrál), vypukne válka. Čína by mohla aplikovat i „donbaský scénář“, během něhož s využitím tchajwanské „páté kolony“ infiltruje ostrov ozbrojenci a připraví si zamrzlý konflikt, do něhož ve správný moment zasáhne. Peking také může všechny tyto varianty etapovitě spojit a korunovat „Iwodžimou 1945“, komplexní vyloďovací operací s podporou všech typů ozbrojených složek. Před ní by Čína mohla preventivně napadnout americké pacifické základny a vyřadit jejich kapacity z boje.

Mezi Pekingem a Washingtonem

Zabývat se takovými scénáři je pro Tchaj-wan, ojedinělý „stát nestát“ na velmocenské šachovnici, rutinní záležitostí již více než 70 let. Během druhé světové války Američané uznali Tchaj-wan za Japonci okupované území a po jejich porážce předali kontrolu nad ostrovem vůdci Čínské národní strany Kuomintang generálu Čankajškovi, jehož považovali za jediného reprezentanta poválečné Čínské republiky. Jím jmenovaný guvernér však k nelibosti místních, od kontinentálních Číňanů etnicky odlišných obyvatel začal vládnout železnou rukou ne nepodobnou té japonské. Na Tchajwance navíc pohlížel téměř jako na zrádce, kteří se životem pod téměř padesátiletou japonskou nadvládou Číně „odrodili“. Mezitím Čankajšek prohrál s komunisty vedenými Mao Ce-tungem krvavou občanskou válku a se svými lidmi uprchl právě na Tchaj-wan. Příliv více než 1,5 milionu čankajškovců vyvolal konflikty v ekonomice i společnosti. Začalo dlouhé a komplikované sžívání původních obyvatel s imigranty, probíhající ve stínu studené války a neustálé konfrontace s komunisty na kontinentu.

Mao totiž chtěl dokončit rudé sjednocení Číny a chystal se k invazi na ostrov. Jenže ve stejnou dobu podpořil také invazi severokorejských vojsk proti svému jižnímu sousedovi. To přimělo Washington, aby se do regionu vrátil: Prezident Harry Truman vyslal k Tchaj-wanu sedmou flotilu, Maa odstrašil a z Tchaj-peje (metropole ostrova) a Washingtonu se stali spojenci. Spojené státy uznaly Čankajška za jediného reprezentanta Číny i na půdě OSN a její Rady bezpečnosti.

Čankajšek se přitom nevzdal svého dlouhodobého cíle znovusjednotit Čínu a vyrvat ji z Maových rukou. Tím ospravedlňoval i svoji autoritářskou vládu na ostrově. Kompenzoval ji ekonomickým růstem, jenž mu naklonil nemálo Tchajwanců, zvláště když viděli, jakými katastrofami během velkého skoku či kulturní revoluce procházela ve stejném období pod Maem Čína. Tchajwanský úspěch také ukazoval, jakým směrem se mohla Čína ubírat pod Čankajškem po roce 1949 – ke kapitalismu a prosperitě, ale také nacionalismu a autoritářství s jen velmi pozvolným přechodem k demokracii.

V roce 1954 uzavřely Spojené státy a Tchaj-wan obrannou smlouvu. Slovo „obranná“ však Čankajšek slyšel nerad. Tchaj-wan bránit budeme, říkali mu tím Američané, ale s případnou ofenzivou proti komunistické Číně nepomůžeme. V Pekingu, Washingtonu i Tchaj-peji postupně dospěli k závěru, že nejlepší bude nechat věci, jak jsou.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastal obrat. Aby se dostaly z vietnamského konfliktu a posílily svoji pozici vůči Moskvě, začaly se Spojené státy sbližovat s Pekingem, a v roce 1979 prezident Jimmy Carter v zájmu normalizace vztahů s ČLR dokonce ukončil s Tchaj-wanem diplomatické vztahy. Tuto „zradu“ pak Kongres vyvážil speciálním zákonem, jenž umožňoval udržovat USA s ostrovem kulturní a obchodní vazby a také bránit jeho bezpečnost.

Novou situaci se pokusila využít i Čína. Podle historika Ezry Vogela vzdorující Tchaj-wan Pekingu připomínal, že občanská válka ještě neskončila, a byl symbolem staletého ponížení Číny z rukou imperialistických mocností. V září 1981 z popudu nového vůdce Teng Siao-pchinga nabídla Čína Tchaj-wanu, aby se obě země spojily podle principu „jedna země, dva systémy“, tak jako k tomu později, v roce 1997, došlo v případě Hongkongu.

Přestože by si Tchaj-wan směl ponechat vlastní armádu, odmítl. Od devadesátých let 20. století se pak vzájemné vztahy odvíjely především od toho, koho si Tchajwanci zvolili do svého čela a jaký byl jeho (nebo její) postoj k Pekingu. Například když tchajwanský prezident Li Teng-chuej (ve funkci v letech 1988–2000) v roce 1995 navštívil soukromě svou alma mater, Cornellovu univerzitu ve Spojených státech, Peking si to vyložil jako pokus o samostatnou zahraniční politiku. O rok později odpověděl raketovými testy, na něž musel prezident Bill Clinton reagovat vysláním americké flotily.

Předloni Spojené státy povolily prodat Tchaj-wanu tanky, rakety a 66 stíhaček F-16/D úhrnem zhruba za deset miliard dolarů. Podle analytika Cchuej Leje z Čínského institutu pro mezinárodní vztahy, zřízeného čínským ministerstvem zahraničních věcí, čínští vůdci pociťují tlak – tvrdý postoj vůči Tchaj-wanu je pro ně vnitropolitickou nutností, ve skutečnosti ale reálný útok v dohledné budoucnosti neplánují. Těžkosti s ním spojené jim kvůli tchajwanské obraně a americké vojenské pomoci zatím nestojí za to.

Netrpělivý Si

Peking přesto neustále udržuje určitou hladinu vojenského napětí, například „testováním“ tchajwanských ozbrojených sil na hranicích výsostných vod či vzdušného prostoru. A sama čínská média to podle analytika Dennyho Roye z americké výzkumné organizace East-West Center nezřídka popisují nikoli jako incidenty nebo varování, ale jako generální zkoušku na obsazení ostrova. Jak doplňují analytici Robert D. Blackwill a Philip Zelikow v nedávné výzkumné zprávě The United States, China, and Taiwan: A Strategy to Prevent War (Spojené státy, Čína a Tchaj-wan: strategie k zamezení válce), jedním ze scénářů jak „otestovat“ tchajwanskou ochotu se bránit nemusí být přímý útok, ale postupné pokusy o ovládnutí periferních, Tchaj-wanem složitě kontrolovaných území, jako jsou ostrov Itu Aba ze Spratlyho ostrovů, Prataské ostrovy a další.

Roy pak varuje, že Čína si sice dokáže počkat, zároveň jsou ale její vládci jen smrtelníci, netrpěliví a ješitní. Čínský prezident Si Ťin-pching na jednu stranu hovoří o „mírovém znovuspojení“, na druhou stranu si sjednocení s Tchaj-wanem vytyčil jako jeden z hlavních cílů svého mandátu v evidentní snaze ověnčit se titulem sjednotitele Číny. A když v roce 2015 zahájila Čína program reorganizace a modernizace armády, netajila se ambicí vytvořit dostatečné prostředky k vedení právě takových budoucích válek, jaké by si žádalo dobytí ostrova. V nejbližší době konflikt pravděpodobně nehrozí – v únoru příštího roku bude Peking hostit své první zimní olympijské hry a v říjnu se bude konat XX. sjezd Komunistické strany Číny, na němž si chce Si zajistit své třetí období. Tyto události nesmí být narušeny, ale co bude dál, je otázka.

Pokud by se Číňané chtěli vyhnout válce, ale přesto dostat Tchaj-wan pod kontrolu, mohli by podle Blackwilla se Zelikowem uvalit na ostrov karanténu pro osobní či obchodní přepravu. Na rozdíl od blokády by nebránili dopravě, ale podmínili by ji kontrolami ze strany čínských úřadů. Mohou navíc tvrdit, že jen naplňují svá práva, která vlastně uznává celý svět – totiž že Tchaj-wan není stát, existuje pouze jedna Čína řízená z Pekingu a ta si chrání svoji bezpečnost. Budou to Tchajwanci nebo Američané, kdo bude muset první vystřelit, pokud se kontrolám nebudou chtít podrobit. Ostatně podobný nástroj – karanténu – použily Spojené státy během kubánské raketové krize v říjnu 1962, aby si vynutily stažení sovětských raket z Kuby. Podle žurnalisty Ellise pak může celkově agresivnější přístup Číny ukazovat, že se Peking již neobává reakcí mezinárodního společenství – Hongkong si podmanil, další na řadě je Tchaj-wan.

Stát se dikobrazem

Dobu, kdy se Čína bude cítit dostatečně silná na plnohodnotnou agresi, stanovil americký admirál ve výslužbě James Stavridis přímo v titulku své nejnovější fikce – beletristické knihy nazvané 2034: A Novel of the Next World War (2034: Příběh příští světové války). Zápletka se točí kolem vojenského útoku na Tchaj-wan, kdy Čína ve spolupráci s Íránem nejprve oslepí elektronické systémy amerických letadlových lodí, které následně potopí, a na ostrov zaútočí. Čína mohutně zbrojí, a ačkoli ještě v roce 2019 americké výdaje na obranu téměř čtyřikrát převýšily ty čínské, Stavridis v rozhovoru pro časopis Noema Magazine uvádí, že během několika let Spojené státy svůj náskok ve vojenských technologiích ztratí.

Otázka také je, zda by se USA mohly spolehnout na své evropské spojence v NATO – Francie či Německo by se mohly zachovat jako při válce v Iráku v roce 2003 a USA nepodpořit – nebo v asijsko-pacifickém regionu, kde by většina zemí asi dala spíše přednost „čínské košili“ před „americkým kabátem“. Válka by také uvolnila ruce Rusku v Pobaltí a na Ukrajině či Íránu na Blízkém východě.

V neposlední řadě by se jednalo o konflikt dvou jaderných mocností, v němž by na první pohled byla výhoda jasně na straně USA. Disponují zhruba 3800 aktivními jadernými hlavicemi, Čína jich oficiálně má jen 350. Spojené státy disponují 400 mezikontinentálními raketami Minuteman III, Čína 90 a americké území by mohla zasáhnout například balistickými střelami vypuštěnými z ponorek v Tichém oceánu. Oficiálně deklaruje politiku „No First Us Policy“, tedy že jaderné zbraně použije pouze v případě, že bude sama jadernými zbraněmi napadena. Cílem její jaderné odvety by ale spíše než USA byly Japonsko či Austrálie.

Škody z případné přímé konfrontace by byly nedozírné, hrozí například krach finančních systémů, globálního obchodu či dodavatelských řetězců. Podle Blackwilla se Zelikowem by jen za jeden rok takového konfliktu americký HDP klesl o pět až deset procent, katastrofálně by ale utrpěla i čínská ekonomika. A právě to by mohla být jedna z cest, jak by Američané mohli podle obou analytiků válce zabránit. Musí Pekingu jasně nastínit, jaké kroky případně podniknou v ekonomické oblasti – zmrazí veškerá čínská aktiva, odstřihnou Čínu od dolarových transakcí, přestanou vyplácet úroky z amerických vládních dluhopisů.

Také podle Stavridise musí USA dát najevo jasné odhodlání Tchaj-wanu pomoci. Musí rovněž pracovat na protičínské koalici v Asii, složené především z Indie, Japonska nebo Austrálie či Filipín a Jižní Koreje. Dále musí s Tchaj-wanem co nejúžeji spolupracovat na transferu technologií, protiraketových systémů, sdílení informací tajných služeb a společných cvičeních a podporovat jej do té míry, aby se ostrov stal pro Peking co nejméně stravitelným soustem. Tchaj-wan by se pak mohl proměnit v dikobraza, jenž čínského draka sice neporazí, ale stane se pro něj nepoživatelným.

Respekt

更多文章

Nikdo nepochybuje, že Čína je významným hráčem ovlivňujícím mezinárodní ekonomické vztahy. Mnozí se dokonce přiklánějí k hypotéze, že Země Středu (Žong-guò, jak se Čína nazývá ve svém jazyce) jednou bude ekonomickou supervelmocí. K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta.

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.