Liberální novináři dodnes Zemanovi vyčítají jeho výrok
z října 2014, do značné míry nespravedlivě. „Přijel jsem
do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst,
jak stabilizovat společenský řád,“ řekl v tamní televizi
a hned si tím vysloužil podezření, že chce glajchšaltovat
zdejší společnost pomocí armády, tajné policie a cenzury.
Tento výrok by se však neměl přeceňovat. Výslovně
tím nechválil represi proti obyvatelstvu, ale hlavní přednost,
kterou si čínský režim vydobyl legitimitu v očích svých
občanů.
Miloš Zeman se v říši středu cítí jako doma
a létá tam, kdykoli se naskytne příležitost. V základě má být
snaha o podporu českého exportu, důležitější však může být,
že si ho Čína váží. Počátkem listopadu vystoupil na veletrhu
v Šanghaji hned po čínském vůdci Si Ťin-pchingovi,
premiéři Dmitrij Medveděv a Viktor Orbán přišli na řadu
až po něm. „Cítím se tu jako přítel,“ pochvaloval si podle
agenturních zpráv. Tím deklaroval přátelství mladé
středoevropské demokracie a obdivuhodně výkonné asijské
diktatury. Pokud přátelství není pragmatickou kalkulací, pak
vyžaduje vzájemnou úctu a obdiv. Koho tedy obdivují Češi,
přinejmenším prostřednictvím svého prezidenta, popsal
ve své nejnovější publikaci Perfektní diktatura norský
sociolog a znalec Číny Stein Ringen.
„Ještě nedávno, což má Čína v živé paměti, v ní
panoval smrtelný chaos,“ připomíná sociolog Ringen.
Opiovými válkami roku 1840 začalo období občanských
konfliktů, cizích agresí a zhoubných společenských
experimentů, které skončilo až s nástupem Teng Siaopchinga
do člea komunistické strany koncem sedmdesátých
let minulého století. Od té doby vládne pořádek umožňující
hospodářský růst, na kterém se podílí většina obyvatelstva.
Číňané za pořádek platí vysokou cenu, protože musí snášet
přísnou kontrolu, „lepší však je pořádek, za který se platí
vysoká cena, než chaos, za který se platí ještě vyšší cena,“
podotýká Ringen. Namísto podpory policejního režimu je
proto možné Zemanův výrok o stabilitě hodnotit jako
zdvořilost vůči vládcům.
VÍC SVOBODY, NÁSILÍ I KORUPCE
Zemanův vztah k čínskému režimu jistě nelze vyložit
ekonomickou diplomacií. Obchodní spolupráci mezi Čechy
a Číňany lze prozatím z tuzemského pohledu označit
za fiasko, případně nenaplněné naděje. Za tři čtvrtletí
letošního roku vyvezly zdejší podniky do Číny zboží za 41
miliard korun, to je ovšem pouze 1,28 procenta celkového
vývozu nebo 13,7 procenta vývozu mimo Evropu. Proti roku
2014, když byl Zeman druhý rok ve funkci, tvořilo zboží
do Číny 1,14 procenta celkového exportu. Prezidenta není
nutné podezírat, že chce napodobit čínský policejní stát.
V sympatiích k vládcům východní říše se však dá hledat
hlubší motiv, například ideologická spřízněnost. Pro západní
intelektuály typu Ringena může být pekingský režim těžko
proniknutelným bludištěm. V dlouhých kapitolách
se například snaží vysvětlit, že opravdu jde o diktaturu, která
se jen tváří, že je speciálním druhem demokracie a že ji
obyvatelstvo podporuje z vlastní vůle.
Jenže Zeman vyrostl v šedé zóně normalizačního
Československa. Osobně zažil, že společnost se dá řídit
i jiným způsobem než prostřednictvím samosprávy
a svobodných voleb. Proto považuje současnou čínskou
diktaturu za legitimní model. Jako pro každého intelektuála,
který by se ocitl v jeho pozici, je proto pro něho zajímavé
zjišťovat, proč současný čínský režim prokazuje větší
schopnost přežít než svého času komunistické
Československo. Nepochybně chápe vnitřní zákonitosti,
kterými komunisté v současné Číně a někdejším
Československu ovládali občany, a zřejmě také rozumí
tomu, v čem se od sebe liší.
Z popisu norského sociologa lze odvodit, v čem je rozdíl.
Během období otevírání připustil pekingský režim víc
svobody než normalizační komunisté. Číňané mohou vlastnit
majetek, mohou podnikat, a tedy mají šanci zbohatnout,
mohou neomezeně konzumovat a oblékat se, jak se jim zlíbí,
nikdo jim nebrání cestovat. Především pokud jde
o podnikání a cestování, ovšem také o míru konzumu, mohli
by normalizační Čechoslováci dnešním Číňanům závidět,
i když na druhé straně jsou Číňané vystaveni větší kontrole
a represím. Předlistopadová StB občas využívala prostředků
teroru, jako bylo vyhrožování, mlácení politických odpůrců,
odvážení na neznámá místa, případně proběhly politické
procesy s předem daným koncem. Tím režim vzbuzoval
strach, který většinu odradil od jakékoli veřejné činnosti,
a pokud někdo překročil blíže neurčenou hranici zakázaných
aktivit, musel s represemi počítat. Tím, že tato hranice
nebyla definována úplně přesně, vedly obavy k autocenzuře
a dobrovolnému omezování. Každý nakonec věděl, že
všechny jeho přestupky se dostanou do kádrových materiálů
a v důsledku mohou přijít o pozici ve společnosti také
rodinní příslušníci. Čína funguje ve stejném stylu, jen
používá drsnější teror včetně dlouholetých žalářů
a nápravných táborů, také kontroluje s větší důsledností. Víc
ekonomické svobody i represe, tak zní tajemství, které
normalizační komunisté neodhalili a které může být
inspirací pro ty, kdo chtějí zdejší poměry vrátit proti proudu
historie. Těžko ovšem říci, jestli k nim patří i Zeman.
Čína však nemá tak optimistické vyhlídky, jak by si přála
řada komunistických nostalgiků. Přinejmenším Stein Ringen
tvrdí, že hlavní slabinou režimu není nedostatek kapacity
pro ekonomickou správu země a efektivní represi. Čínský
stát ovšem stojí na korupci, které se z principu nelze zbavit
a která ho může zničit zevnitř.
Současný vůdce Si Ťin-pching hned po nástupu do čela
strany v roce 2012 vyhlásil protikorupční boj
a v exemplárních procesech postihl tisíce vysokých
hodnostářů. Takové tažení má za účel oslabit konkurenci
v provinciích, která se díky praktikám organizovaného
zločinu vymkla kontrole a získala víc moci, než je Peking
ochoten připustit nebo než je tak velký stát schopen přežít.
Těžko však může vymýtit korupci v systému státní služby,
když je na této korupci postaven. Vyšší hodnostáři mají moc
trestat či odměňovat ty dole, včetně jmenování do funkce
či vyhazovu. Ti dole se jim pak přirozeně snaží odvděčit
a těžko připustí, že ten nahoře zneužívá svou moc. Zároveň
ti nahoře nemají dostatečné zprávy o tom, co se děje dole,
a nemohou zabránit, aby se nižší úředníci chovali stejně
k těm, kdo jsou v pyramidě moci ještě níž, nebo k občanům.
Protikorupční kampaní za pomoci tajné policie je možné
tento systém oslabit, zároveň se tím však sníží příjmy
byrokracie z úplatků. Úředníci potom přestanou podporovat
záměry režimu a stát se zhroutí jenom tím, že budou
zdržovat každou agendu.
Si Ťin-pching má problém. Protikorupčním tažením posiluje
vliv ve vyšších patrech státu, aby zabránil rozvratu. Pokud
však bude postupovat příliš tvrdě i v nižších patrech, postaví
se proti němu celá státní správa.
GASTARBEITREM VE VLASTNÍ ZEMI
Zeman také řekl Číňanům, že se chce u nich inspirovat, jak
zrychlit hospodářský růst. I tento výrok se dá připsat
zdvořilosti. Těžko se inspirovat, když Čína není
kapitalistickou zemí jako Česká republika. Sama
se deklaruje jako socialistická tržní ekonomika a funguje
podle pravidel, která by se dnes v Evropě těžko zaváděla.
Ringenova kniha podrobně popisuje, jak čínský stát zůstává
dominantním podnikatelem, například v Šanghaji státní
podniky kontrolují čtyři pětiny ekonomického provozu. Stát
řídí soukromé firmy prostřednictvím podnikových
stranických buněk, vláda zároveň zásobuje banky i celou
ekonomiku levnými úvěry a zároveň lacinou pracovní silou.
Její nabídku zajišťuje systém chu-kchou, registrace občanů
podle místa narození, která nejde za celý život změnit.
Třetina Číňanů má městské chu-kchou, což znamená lepší
přístup k práci i sociální ochranu. Další třetina přežívá
na venkově díky hůř placené práci v zemědělství. Také zbylá
třetina má venkovské chu-kchou, má však status migrantů,
tedy lidí, kteří se přestěhovali za prací do měst. Právě oni
jsou zásobárnou laciné pracovní síly, protože nemohou žádat
podmínky jako místní rodáci a fungují jako
gastarbeitři v Evropě. Těžko ovšem něco takového žádat
po občanech evropských zemích. Stejně by bylo obtížné
znárodnit veškerou půdu a zdanit reálné příjmy obyvatelstva
na úrovni 55–67 procent, navíc s degresivní reálnou sazbou.
Čínský hospodářský růst stojí na stále rostoucím výběru
daní. To umožňuje platit relativně výkonný státní aparát
a zároveň ohromné investice, které se ovšem často minou
se zamýšleným cílem. Tento model nepochybně zvyšuje
HDP, i když údaje o něm nejsou vždy věrohodné. Nemusí to
být však hospodářský zázrak, ale období zotavení,
ke kterému došlo po dlouhodobém úpadku. Není jisté, jestli
Čína opakuje úspěšnou cestu Jižní Koreje a Tchaj-wanu,
které s ní v dobách úpadku sdílely dějiny. Dnes jsou
označovány za jediné dvě země na světě, které se z pozice
mezi nejchudšími dostaly během poloviny století mezi
nejbohatší. Čína tak daleko není. Žije v ní dvacet procent
světové populace, produkuje ovšem jen desetinu světového
HDP. Její ekonomika může oslňovat svou velikostí,
v žebříčku blahobytu zůstává v průměru. Podle Ringena
se teprve rozhodne, jestli bude růst pokračovat,
když se v důsledku omezení porodnosti a lepší zdravotní
péče zvyšuje průměrný věk a omezuje přísun pracovní síly.
Zvláštností Číny je ekonomický růst, který je od nástupu Si
Ťin-pchinga provázen posilováním diktatury, a nikdo dnes
netuší, kam ji cesta zavede. Upevnit diktaturu je možné
s pomocí ideologických prostředků, jakým je Si Ťinpchingův
Sen o Číně z roku 2013. Vedle představ o tom, jak
se Čína stane nejsilnějším státem světa, obsahuje podle
Ringena i fašistické rysy, protože zdůrazňuje, jak je štěstí
každého člověka závislé na velikosti národa. To může být
světovou hrozbou (pro někoho nadějí), prezident Zeman
však musí vědět, že jako příklad pro desetimilionové Česko
je tento model sotva k použití.