Český jezuita na čínském dvoře

26.02. 2009 Čínská kultura a tradice
Jezuité na čínském císařském dvoře? Nezasvěcení se možná podiví, ale historiky tato skutečnost nepřekvapí. Číňané i Japonci totiž byli vůči křesťanům poměrně tolerantní. Představitelé římskokatolické církve si to uvědomovali a již od středověku se pokoušeli v Číně i Japonsku získat co nejvíce stoupenců Kristovy víry. Tato snaha přetrvávala po dlouhá staletí a po vzniku jezuitského řádu v 16. století ještě zesílila. Už tehdy proslul působením v Japonsku sv. František Xaverský.

Zakladatelem a průkopníkem jezuitských misií v Číně byl Matteo Ricci (1552–1610). Tovaryšstvo Ježíšovo zvolilo jednoduchou, ale velmi účinnou cestu: působilo na vyšší vzdělanou třídu, či dokonce přímo na císařský dvůr, který ovládal celou zemi. Jezuité šli až tak daleko, že se přizpůsobovali čínskému prostředí, a to nejen oblečením, ale i formou náboženských obřadů. Takzvaný „čínský ritus“ nakonec papež roku 1742 zakázal.

Z Jimramova do Pekingu

Slavíček pocházel z Jimramova na Vysočině. Vystudoval gymnázium v Brně, pak absolvoval dva roky bohosloví a v Olomouci strávil tři roky na filozofické fakultě. V rodném Jimramově vykonávali duchovní správu dva jezuité, což ho nepochybně inspirovalo. V roce 1694 po ukončení gymnázia vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, zatím jako novic. V tomto městě nějaký čas zůstal, ale táhlo ho to výš a dál. Odešel do Prahy, kde studoval čtyři roky na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jeho hlavními zájmy se stala matematika a astronomie. Během pražského pobytu sestavil podrobný plán hlavního města království, což se mu později, jak uvidíme, v Číně hodilo. Následovala léta, kdy často měnil působiště. Vyučoval v Jičíně, slezské Vratislavi, Olomouci. Roku 1712 byl promován na doktora filozofie a téhož roku složil slavné řeholní sliby a stal se plnoprávným členem Tovaryšstva Ježíšova. O dva roky později byl přeložen do Brna, kde pomáhal svému bývalému profesorovi Jakubu Kresovi při přípravě jeho matematických spisů pro tisk. Touha barokního člověka po dálkách, jak o ní píše historik Zdeněk Kalista, byla typická i pro Karla Slavíčka, jehož ideálem se stala misijní činnost. V roce 1714 mu bylo už 36 let, když požádal o vyslání do misií. Někteří členové žádali řádového generála třeba desetkrát, a nakonec jim stejně nevyhověl. Slavíček však dostal svolení ihned. Rozhodly o tom jeho mimořádné schopnosti kněze, matematika i hudebníka. Proto mu byla „přidělena“ Čína, kde se od misionářů Tovaryšstva vyžadovala znalost aspoň jednoho z těchto oborů. Rodák z Českomoravské vrchoviny, jenž dosud nikdy neopustil střední Evropu, měl před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu, z níž už se neměl nikdy vrátit. Čína se stala jeho osudem. V létě 1715 odjel z Brna do Prahy, kde se sešel s páterem Ignácem Köglerem, s nímž odcestoval do Lisabonu. V portugalském hlavním městě se sešli s třetím misionářem, Portugalcem Ondřejem Pereyrou. Společně se pak všichni tři vydali 13. března 1716 na cestu kolem Afriky do Číny. Plavba trvala na tehdejší dobu poměrně krátce – pouhých 170 dní, ale misionáři se nevyhnuli v Indickém oceánu bouři, která všem nahnala hrůzu: „Měli jsme v zádech zuřivý vítr a vlny jako hory,“ napsal později Slavíček v jednom z dopisů z Číny, „takže se nám rozbily okenní tabule zadní ohrady, jíž pak pronikly vlny s velkým hukotem, zaplavily celou loď a velmi poškodily naše věci. Brzy potom byla loď vysokými vlnami zepředu i zezadu tak napadána, že bychom byli téměř bývali ve vlnách pohřbeni… Vlny stoupaly tak vysoko, že jsem musel, chtěje dohlédnout jejich vrcholu, nahnout hlavu daleko dozadu a tvář zvednout takřka vodorovně.“ Po příjezdu Slavíčkovi a jeho druhům nechali ušít šaty podle čínské módy a byly jim „po čínsku“ ostřihány vlasy. Z Macaa odpluli všichni tři jezuitští misionáři do Kantonu, pak odcestovali do Nan-čchangu.

Země zaslíbená

Krátce po Novém roce 1717 dorazili všichni tři do hlavního města Pekingu. Dne 3. února 1717 jej představili císaři Kchang-si, jenž jej angažoval jako dvorního hudebníka. Slavíček hrával na spinet, který si přivezl z Lisabonu. Občas si na něj zahrál i samotný panovník. Už v roce 1717 na císařův popud Slavíček sestavil první přesný plán hlavního města Pekingu. Použil měření ze tří bodů – císařské hvězdárny, věže kolejního chrámu a z jedné sedmipatrové čínské svatyně – a upřesnil také zeměpisnou šířku Pekingu. Velmi rychle se naučil čínsky. Jeho popis čínštiny, jejž obsahuje jeden z jeho dopisů, je první charakteristikou tohoto jazyka z pera Čecha, byť psanou latinsky. Císař Kchang-si byl křesťanům nakloněn a za jeho vlády se těšili úplné svobodě. Po jeho smrti v roce 1722 však usedl na trůn jeho syn Jung-čeng, jenž nařídil křesťany soustředit do Pekingu. Slavíček, který ze zdravotních důvodů pobýval mimo hlavní město, se musel vrátit. Pokračoval v astronomických měřeních a pracoval na díle o čínské hudbě, jež se ale nedochovalo.

Listy z Číny

Slavíček se v Pekingu neocitl v izolaci, dopisoval si latinsky s evropskými vědeckými kapacitami, jako byl Stéphane Souciet v Paříži či Guillaume de l’Isle v Petrohradě. Dopisy byly jeho jedinými prostředníky kontaktu s domovem. Pro nás jsou zase jediným zdrojem informací o jeho dlouholetém působení v této exotické zemi. Většina dochovaných originálů je uložena v knihovně Strahovského kláštera v Praze, mnoho se jich však bohužel ztratilo. Český jezuita Karel Slavíček zemřel po osmnácti letech působení v Pekingu. Čínský nápis na jeho dosud dochovaném hrobě zní: Pan Jen, osobním jménem Ťia-le, posmrtným titulem Sien-chou. Působení jezuitů z Čech na čínském dvoře Slavíčkovou smrtí však neskončilo. Jeho místo zaujal další jezuita z Čech, rodák z Bíliny – Jan Walter.

Promyšlená strategie

Ale vraťme se kousek zpátky. Jaké byly kořeny úspěchu. Aby získali čínské pohany pro katolické náboženství, zvolili jezuité promyšlenou cestu, či vlastně použili své staré osvědčené taktiky: snažili se získat nejprve vyšší vzdělané třídy Číňanů a císařský dvůr. Působili tu jako kartografové, astronomové, matematikové, technici i jako hudebníci, a prokazovali v těchto oborech platné služby čínskému dvoru i vědě samé. Jejich činnost byla vedena myšlenkou proniknout a ovládnout za každou cenu, a proto dokonce takticky činili ústupky starým čínským tradicím a připouštěli i úctu k předkům, ba i ke Konfuciovi. Pozměnili náboženské obřady, nosili čínský oděv a i jinak se čínskému prostředí přizpůsobovali. Tyto obřady se staly předmětem četných církevních sporů a byly nakonec papežem roku 1742. zakázány." V té době (tedy na začátku 18. století) působilo v Číně osm jezuitů z české provincie Tovaryšstva Ježíšova - většina pocházela z Podkrušnohoří. Jejich rodným jazykem byla němčina. Až na jednoho. Jmenoval se Karel Slavíček. Ten přišel na svět o Štědrém dnu roku 1678. v česky mluvícím Jimramově. Je skoro kupodivu, že právě tam, neboť Jimramov byl před nějakým tím časem vypálen, a to švédskými vojsky za třicetileté války, a mohl tudíž dopadnout jako mnohá jiná městečka a vsi, totiž zaniknout, no ale nezanikl, vyrostl znovu z popele, znovu se otřepal a jeho obyvatel začalo přibývat. Mimo jiné i díky tomu malému klukovi z rodiny Slavíčků. Jaká to byla rodina? Nevíme. Karel Slavíček jistě věděl, kdo byli jeho rodiče, jenomže o nich nic nenapsal. Ani jednou se o nich ve svých dopisech, které posílal domů z druhého konce zeměkoule, nezmínil. I ty poznámky o vlastním životě, které Slavíček v dopisech utrousil, byly velice skromné. Víme jenom, že z Jimramova odešel do Brna. Tam navštěvoval gymnasium. A z gymnasia do Olomouce ( tam ho čekalo bohoslovectví). Jediné studium, jaké si mohl chudý kluk dovolit. V Olomouci nějaký ten rok zůstal - učil tam na gymnasiu. Pak přišla Praha, a v v Praze další studia, zase bohoslovectví, jenže tentokrát na universitě. Potom už byl hotový kněz a jako takový sloužil v Jičíně. Jičínské roky byly jenom dva. Zlákala ho Vratislav a v ní místo profesora poetiky. (Poetika ovšem nebyl název předmětu, nýbrž páté třídy na gymnasiu.) Ani tam však dlouho nevydržel a vrátil se do Olomouce. Zase škola. Vyučoval na ní mimo jiné matematiku. Matematika byla jeho veliká láska, a taky kartografie: už za svých pražských studií sestavil podrobný plán Prahy. Stal se doktorem filosofie a vstoupil do jezuitského řádu. Prodělal těžkou nemoc (jaká byla, to nevíme, ale trvaly čtyři roky, než se z ní vykřesal). Pak byl přeložen zase do Brna, kde kázal česky o nedělích a svátcích a pomáhal profesoru matematiky Kresovi s přípravou matematických spisů k tisku. Matematiku mohl sice pěstovat i mimo jezuitský řád, ale jeho na řádu lákalo něco jiného. Dálky. Některé z těch, kteří se vydali podobnou cestou, jsme už poznali. Jezuité vykonával misijní činnost... získávali pohany pro katolickou víru, no a protože pohanů u nás už nebylo, i v Evropě dávno došli, tak se jezdilo do světa, daleko do světa, třeba až na druhý konec světa. Slavíček byl už zralého věku (měl šestatřicet let), když požádal, aby byl vyslán do misií. Mimořádné schopnosti rozhodly o rychlém souhlasu generála řádu, a tak byl rodák z Jimramova jako vzdělaný kněz a matematik, astronom a znamenitý hudebník ihned vybrán - pro Čínu.

Dlouhá cesta

"Dne 13. března Léta Páně 1716. se odebralo nás čtrnáct jezuitů v městě Lisabonu v zemi portugalské na loď Svatou Annu. Je to loď o třiceti dělech, co do velikosti prostřední, ale rychlostí se jí vyrovná málokterá. Dne 14. března jsme vyrazili. Všichni až na mne zaplatili hned toho dne moři žaludeční daň... Já jsem všechny ošetřoval a v útrapách a nevolnostech opatroval." Je dozajista podivuhodné, že ze všech jezuitských cestovatelů jediný jimramovský rodák mořské nemoci nepropadl. (S úspěchem lze pochybovat, že by se vycvičil mořeplavbě na vlnách Svratky.) Byl to zřejmě odolný chlapík, ten Karel Slavíček. Na moři zažil KArel Slavíček ještě další dobrodružství. Třeba plameny na stožáru a na ráhnech, ano, takzvaný Eliášův oheň, světelné výboje vzdušné elektřiny (/ortugalci jim říkají corpos santos. tedy svatá těla). Měla to být nešťastná znamení. Klidnouplavbu zrovna nepřinesla. "25. března Léta Páně 1716. jsme měli strašnou bouři s deštěm, trvala sedm hodin. Za pět dní nato zase hrozné bezvětří, slunce pálilo jako běs. Zejména po celý máj jsme pro bezvětří vystáli mnoho nepříjemností. 19. máje další bouře, o nic menší, než ta první. A 16. června se octla naše loď časně zrána v krajním nebezpečenství. Měli jsme v zádech zuřivý vítr a vlny jako hory, takže se rozbily okenní tabule, vlny pronikly s velikým hukotem do lodi a velmi poškodily naše věci. Zepředu i zezadu byla loď těmi vlnami tak napadána, že jsme mohli být všichni ve vlnách pohřbeni. Mnoho kusů ozdob na ploché zádi a zadní galerii bylo zuráženo. Ty vlny stoupaly tak vysoko, že jsem musel, chtěje dohlédnouti jejich vrcholu, nahnouti hlavu daleko dozadu a tvář zvednouti takřka vodorovně... Druhého dne nato bylo viděti na palubě vetešnický krám, protože si každý sušil své věci. 20. července o půl osmé večer spadla z mraků velká ohnivá koule jako nějaká hvězda (snad velký povětroň nebo blesk ve tvaru koule)... Svým světlem ozařovala mraky." Na své cestě z Portugalska toho Karel Slavíček zažil dost. (Když taková cesta trvá půl roku...) 25. července, na den svatého Jakuba, spatřili mořeplavci ostrov Sumatru, a zároveň - vzdálenou asi dvě hodiny - loď. Patřila Malajcům. Na všechno Evropanům trpělivě odpovídali. "Ti však s tím nebyli spokojeni a proto chtěli o své újmě na loď Malajců vstoupiti, i když ti se proti tomu nadmíru ohrazovali. Obě strany se chopily zbraně a nastal mezi nimi boj. Naši musili ustoupiti. Dva, kteří se opravdu odvážili vstoupiti na loď domorodců, skočili tak spěšně na člun, že se převrátil a vyklopil všecky naše lidi i zbraně do moře. Dva se utopili, ostatních třináct se sice zachránilo, ale ne na člunu, který byl plný vody, leč plaváním. Drželi se jednou rukou člunu a druhou plavali blíže k nám. Konečně se beze zbraní, bez vesel, zčásti i bez šatů dostali k našim lodím po tříhodinovém plavání." "Pak zakusil jsem Boží pomoci, když jsem pro horko spal na palubě na kurníku. Tu povstal zčistajasna takový vichr a na-klonil loď na bok, že bych málem byl býval přes zábradlí smeten do moře.

Konečně na místě

Dne 30.srpna jsme po čtyřiadvaceti nedělích, jednom dni a dvanácti hodinách, bez zajížďky a bez vystoupení na břeh s pomocí Boží dospěli do cíle své plavby na den svaté Růženy." Konečně přistání. Čínské půdy se dotli svou nohou v Kantonu. Tam měli jezuité residenci a sídlil tam i portugalský místokrál. Přijal je časně ráno, prý velmi vlídně. Když odcházeli, obdaroval je vínem, kuřaty a vepřovým masem. Za dva dny nato pro ně vystrojil skvělý oběd. "Po těch měsících strávených na moři byl pro nás každý oběd skvělý, ale tento nám opravdu velice chutnal. Ovšem - byl to výborný oběd při špatné hudbě." Karel Slavíček se totiž kromě věrouky, matematiky, astro-nomie, zeměpisu a gastronomie náramně dobře vyznal v muzice. Musil místokráli zahrát na svém spinetu. Vezl si jej až z Lisabonu. "9. listopadu Léta Páně 1716. jsme odjeli z Kantonu na devíti lodích. V půli cesty jsme však museli vysednout a až do města Pekingu jsme pak putovali na cestovních nosítkách, které se kladou na hřbet dvěma mezkům, opatřeným přiměřenými sedly. Byl to průvod několika set mezků a koní, který se ozýval neustálým cinkotem zvonků. Císaře jsme však v Pekingu nezastihli - právě si vyjel na lov za čínskou zeď. Uviděli jsme ho až po měsíci čekání a pozdravili jsme jej devaterou úklonou až po pás. Dělá se to tak: Kdokoli přijde před císařovu tvář poprvé, vstoupí do místnosti a stojí opodál s oběma rukama svislýma. Potom poklekne a dotkne se hlavou země. Nato zůstane klečet a podobným způsobem se uklání podruhé a potřetí. Pak povstane a onu trojí úklonu zopakuje. A ještě jednou. Popsal bych celý papír, kdybych chtěl vylíčit pořádek, lesk a nádheru, kterou září čínský císařský dvůr. Nejkrásněji na Nový rok. Evropan si to nedovede ani představit. Za ten týden, dva se na ohňostroje spotřebuje tuším víc střelného prachu v jediném městě Pekingu než v celé Evropě za rok." Karel Slavíček, to dá rozum, uměl dobře česky. Byl přece Čech rodem... Dopisy psal latinsky, ale dobře ovládal i němčinu. Těmito jazyky se ale v Číně tuším nedomluvil. Domluvil se čínsky. Nebylo to nijak zvlášť perné učení. Brzy čínštině porozuměl. Ostatně psal o ní i do Prahy - o čínské mluvnici, řeči a písmu. Byl to snad první popis čínštiny sepsaný Čechem... (Pravda, ten dopis je latinský.) Jakpak asi u čínského císařského dvora vyslovovali jméno Karla Slavíčka? Jen Ťia-le Chuej-chou. Je to pět znaků.

Zprávy a reporty

"Dne 31.ledna Léta Páně 1717. poslal císař z cesty rozkaz, až se bude vracet, abychom mu vyšli vstříc do lázní vzdálených několik hodin od města. Odebrali jsme se tam 2. února a hned druhý den ráno jsme císaře na kolenou očekávali. Sotva nás spatřil, hned nás dal komorníkem zavésti do místního paláce, a to zadní bránou, kudy smí vcházeti jen dvořanstvo. Dostali jsme oběd na stříbrných mísách, pak jsme byli zavolání do císařovy komnaty a pozdravili jsme onoho podivuhodného mocnáře devaterou úklonou hlavy až po zem. Jeho jméno bylo Kchang-si. Když jsme se poklonili po deváté, kázal mně i mým druhům císař přistoupiti na vyvýšenější místo a kleknout si na pódium k jeho stolku. Mohli jsme naň položiti ruce, ukazovati prstem nebo psáti. Mluvilo se zpočátku o různých věcech z aritmetiky a geometrie. Potom mi Jeho Veličenstvo předzpěvovalo stupnici c, d, e, f a tak dále a kázalo mi to opakovati na mém spinetu. Císař vedl rozmanité řeči o tónech, načež výslovně prohlásil, že má z mého příchodu velkou radost a že si už dávno přál, aby přišel nějaký dobrý hudebník, který by byl zároveň dobrým matematikem. A protože já umím obojí a byl jsem za to císařem oceněn a pochválen, klesl důstojný pán Pedrini, dosavadní císařův tlumočník a hudebník hodně ve vážnosti. Myslel jsem si, že páter Pedrini nade mnou vysoko vyniká, ale jakmile jsem ho slyšel, viděl jsem, že dosud něco znamenal jenom jako jednooký mezi slepými. Ostatně na mém úsudku o jeho umění pranic nezáleží. Proto se jej také varuji, abych se nezdál býti pyšným..." On Karel Slavíček milého Pedriniho z jeho funkce docela šikovně vyšoupl. Ale nikoli zákeřně, nikoli intrikami. Věděl, že se nesmí tehdy radovat, když je lepším hudebníkem nebo matematikem, nýbrž když je příhodnějším nástrojem pro prsty Boží. Což lze pochopit. Zkrátka toho uměl víc. O hodně víc toho uměl Karel Slavíček? Tedy on by to nepřiznal, protože nechtěl být pyšným, že ano. Zajímala ho kupříkladu astronomie. Číňané měli za sebou vlastní bohatá pozorování, ale on přispěl novými výzkumy o měsíční libraci. (Librace... Podle Karla Slavíčka zdánlivý kývavý pohyb Měsíce. Měsíc se totiž pohybuje v takzvaném odzemí o něco pomaleji než v přízemí, ale rychlost jeho rotace zůstává stejná. Navenek to vypadá, jako by se mírně kolíbal.) Taky zatmění Měsíce ho zaujalo. Hodně mu pomohly staré čínské zápisy. Jako by Slavíčka na tom nebi zajímalo víc kosmické těleso Měsíc, než jevy mnohem bližší jeho povolání... Je to tak: docela vážně se zaobíral se myšlenkou na sestavení podrobné mapy Měsíce. Připravil si i náčrtek a poslal ho astronomovi Bayerovi do Petrohradu. Tak to byla astronomie... A co kupříkladu zeměpis? Vzpomněl si na plán města Prahy a pokusil se o něco podobného v Pekingu. Měřil ze tří základních bodů - z císařské hvězdárny, z věže kolejního chrámu a z jedné čínské svatyně, která měla sedm poschodí. Při tom měření však měl potíže, jelikož se mu podařilo získat přístup do všech částí města a na městské hradby. I když byl ministr. Karel Slavíček byl opravdu ministr. Ovšem úplně jiný ministr, než jak tomu bylo a je zvykem z Evropě. Byl tajemníkem rektora pekingské jezuitské koleje - neboli ministrem.

Etika a etiketa

Číňané se chovali k Evropanům vlídně. Císaře Kchang-si se podařilo otcům jezuitům přesvědčit dokonce o některých zásadách a článcích křesťanské víry, ale s katolickou dogmatikou poněkud narazili. Vzdělaní Číňané vyznávali Konfucia, a konfucianismus, to je spíš filosofie než věrouka. "Při audienci u císaře v Pekingu řekli mu naši patres, že až se vrátí ke Svatému otci, způsobí mu nesmírnou radost, když mu budou vyprávěti o laskavosti, se kterou Jeho Veličenstvo přijalo poselství papežovo a jeho dary a jak velkolepě byli přijati a jaké cti a jakého dobrodiní se jim dostalo. Zeptá-li však Svatý otec, jak se vede misionářům, a uslyší-li, že jim bylo nařízeno odejíti ze všech provincií a že jen několik jich smí zůstati při dvoře v Kantonu, bude papež naplněn zármutkem, který přehluší radost z předchozích zpráv. Kdyby Jeho Veličenstvo ráčilo povoliti misionářům návrat do bývalých stanic, prodloužilo by to o řadu let život stařičkého velekněze. Císař odpověděl, že kdyby to měl v úmyslu udělati, tak by to učinil dávno. Ostatně nedal prý naše chrámy zbořiti, ani Evropany nevypověděl, ani nepronásleduje křesťany, ani neprohlásil, že jejich náboženství je špatné. A co že si slibují od své práce tito lidé, jichž je na obrovskou říši pouhých čtyřicet, nehledě na to, že mnozí neznají ani jazyka. Koho pak získají? A co se stane, jestliže jeho poddaní, vyznávajíce na učení, dopustí se přestupku proti zákonům říše? Jak je potrestáme, když nad nimi nemáme žádnou moc? Je to prý pro nás dobro a je to i bezpečnější, když zůstaneme u dvora v Kantonu. A ještě řekl císař, že ví, že chceme obrátiti celou říši na naše učení. Je-li tomu tak, řekl, obraťte nejdříve celý dvůr a celý Kanton a potom už nedá takovou práci obrátit ostatní části říše. Mimoto řekl císař: ´Pravíte, že vaše učení se neliší mnoho od učení našich vzdělanců; je-li tomu tak, proč nám je vnucujete? Liší-li se však, vězte, že my pro vaše učení neopustíme našeho tisíciletého náboženství.´"

Historie

Kolik let byl vlastně Jen Ťia-le Chuej-chou neboli Karel Slavíček v Číně? A vrátil se někdy do Evropy... domů? Skoro dvacet let. A domů se už nevrátil. V Číně má místo svého posledního odpočinku. Je tam prý dodnes... poblíž městského paláce na místním hřbitově. Na náhrobku, který se doposud dochoval, je uvedeno Slavíčkovo jméno v čínském písmu. "Jen Ťia-le Chuej-chou." Na svůj domov však nezapomněl. Ani na své české jméno. V dopise svému příteli, astronomu Soucietovi pracně vysvětloval, jak se jeho jméno, jeho české jméno vlastně píše. "Sla-ví-ček... nikoli Slawiceck... to C před K je přebytečné, a nad C je háček a čte se jako Č, podobně jako italské "ce," španělské "che" nebo německé "tsche." V jednom dopise Soucietovi se představil narážkou na to svoje ptačí jméno. Napsal mu, že není kohout (v latině se kohout řekne "gallus," ale znamená to i Francouz), ale když se jeho jméno přeloží, pak zní "Philomella." A Souciet, ten starý brach, mu v odpovědi napsal, že se mu žádný slavičí zpěv nelíbil tak jako jeho, Slavíčkovy, vědecky obsažné dopisy. Kéž by mu ten Slavíček zazpíval ještě hodně často... A nakonec dodal: "Mají-li všichni čeští slavíci hlas tak krásný, pak dám vaší vlasti přednost před všemi zeměmi světa." Po celou tu dlouhou dobu, co byl v Číně (a vlastně po celý svůj život) byl tím obyčejným českým Slavíčkem. Tím, co má hnízdo tam v horách. Kdesi u Jimramova.

Zdroj:Lide a zeme, Cesky rozhlas

更多文章

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.