Čou Siao-čchuan, jeden z nejmocnějších mužů světových financí, šéf centrální čínské banky, zřejmě odpočítává poslední dny ve funkci. Po sjezdu Čínské komunistické strany bude s největší pravděpodobností „umístěn“ na jiný post. Pro hraje i Čouův věk, 59 let. Chce-li ho strana uplatnit v jiné vrcholné pozici během následující pětiletky, měla by si pospíšit, neboť v 65 letech musejí čínští úředníci povinně do důchodu.
Čou Siao-čchuan (Zhou Xiaochuan), jeden z nejmocnějších mužů světových financí, šéf centrální čínské banky, zřejmě odpočítává poslední dny ve funkci. Po sjezdu Čínské komunistické strany bude s největší pravděpodobností „umístěn“ na jiný post. Pro hraje i Čouův věk, 59 let. Chce-li ho strana uplatnit v jiné vrcholné pozici během následující pětiletky, měla by si pospíšit, neboť v 65 letech musejí čínští úředníci povinně do důchodu. Čou pochází ze zasloužilé rodiny. Jeho otec byl v době kulturní revoluce perzekvován, což ho po jejím skončení vyneslo vzhůru. Sám Čou byl dříve prezidentem China Construction Bank.
Chemik a choutky
Čou, vystudovaný chemik, technokrat s láskou k opeře, jenž proslul zaměstnáváním pracovníků s diplomy a zkušenostmi z kapitalistického Západu, zejména USA, přenechá potenciálnímu nástupci řadu problémů. Ty ale plynou ani ne tak z jeho vlastních rozhodnutí, jako spíše ze zásahů komunistické vlády, které jsou motivovány geopolitickými choutkami soudruhů.
Jejich ekonomika totiž roste kromě investic hlavně z vývozů. Fenomenální hospodářská expanze – aktuálně 11,9 procenta ve druhém čtvrtletí, nejvíce za dvanáct let – je opřena o podhodnocený jüan, který umožňuje držet ceny vývozů na vysoce konkurenční úrovni. Aby čínská vláda udržela „lidovou měnu“, renmimbi, nízko, nutí centrální banku prodávat jüan ve velkém a pumpovat hotovost do bankovního systému. Z těchto peněz jsou ve velkém nakupovány třeba akcie, což přispívá k enormnímu růstu burzovních indexů (čínský index CSI 300 poskočil letos skoro o 200 procent), ale rovněž k silným inflačním tlakům. Čouova banka proto letos sáhla už pětkrát k navýšení klíčových úrokových sazeb, ale ani tím – jak se dosud zdá – přehřívající se ekonomiku nezchladila. Mezi Čouovy zásadní kroky ve funkci patří částečná revalvace (zhodnocení) čínské „lidové měny“, dosud pevně zavěšené na dolar, k níž došlo v roce 2005 v reakci na „stížnosti“ hlavních obchodních partnerů Číny, zejména USA. Ti soudruhům vytýkali, že měnu drží uměle nízko, aby stimulovali vývoz.
Chce to řez
Zasvěcenci tvrdí, že Čou obhajoval pětiprocentní revalvaci, politbyro nakonec odkleplo pouze 2,1procentní zhodnocení.
I když někteří pekingští soudruzi starého střihu zastávali názor, že by nemělo dojít vůbec k žádné revalvaci, světové obchodní velmoci jsou nespokojeny. Požadují výraznější revalvační řez. Dosud nejhlasitěji naléhal Washington, minulý týden se s podobnou výzvou ostře ozvali i ministři financí třinácti evropských zemí, které sdílejí euro.
Proč čínští komunističtí pohlaváři lpějí na slabé „lidové měně“? Čisté vývozy ze země tvořily loni 7,3 procenta HDP. V prvních devíti měsících tohoto roku se obchodní přebytek podle odhadů vyhoupne na více než 183 miliard dolarů, což je více než za celý rok 2006. Obchodní přebytky se v ekonomicky propojeném, globalizovaném světě začínají stávat údernými geopolitickými zbraněmi. V případě Číny jde konkrétně o nakupování amerických vládních dluhopisů opravdu ve velkém (v červenci 2007 vlastnila Čína téměř 408 miliard dolarů v podobě dluhových cenných papírů americké vlády). Amerika žije na dluh, „užívá si na doraz“, a „cvakají“ to pekingští soudruzi. Titíž, kteří ve své zemi drží spotřebu pořádně na uzdě.
Symbiotická nerovnováha
Takový stav umožňuje Bushově administrativě nečinit bolavá opatření. Americký obchodní deficit se však kvůli „symbiotické nerovnováze“ (závratný růst Číny je umožněn do značné míry tím, že průměrný Američan může čile spotřebovávat, což je odrazem zmíněné ochoty Pekingu na tuto spotřebu půjčovat), jak stav nazval finančník George Soros, prohlubuje. Přehnaná spotřeba zase vyvolává krize typu té letošní hypoteční. Obé vede ve svých důsledcích k oslabování dolaru a k poklesu jeho podílu coby světové rezervní měny.
Čínské přebytky kromě nákupu amerického dluhu umožňují soudruhům investovat značné sumy do takzvaných suverénních fondů bohatství neboli státem ovládaných fondů, které mohou volně investovat nesmírné sumy ve světě. Nejnovější studie banky Merrill Lynch prognózuje, že ze současných 1,9 bilionu na 7,9 bilionu dolarů vzrostou do roku 2011 prostředky držené suverénními fondy. Těm se daří v politicky nevyzpytatelných státech a regionech, jako je třeba Rusko nebo Blízký východ.
Jejich cílem může být vedle realizace zisku i plnění strategických ambicí vlády, třeba získáním podílu v energetických firmách. Teoreticky, čistě při volnotržním uvažování o nabídce a poptávce, by totiž nemusel být problém, aby třeba českou energetiku kompletně vlastnila čínská vláda.
Čouovu nástupci tedy není co závidět. Bude muset zápasit s ekonomikou na pomezí plánu a trhu, s řízenou měnou, cenovými regulacemi a s málo rozvinutým dluhopisovým trhem. A možná být mnohem více než jeho předchůdci prostředníkem při plnění strategických a geopolitických ambicí Pekingu.