Olympijský slogan „výš, dál a rychleji“ zachází v čínském podání ještě dále. Podoba sportování v Pekingu bude příští rok větší, dražší a fantastičtější než cokoli předtím. Ještě než olympiáda začne, chystá se Čína vyčistit město a naučit jeho obyvatele novým způsobům.
Hello friend, look, look, Rolex! Very cheap! Pekingská obchodnice s taškou padělaných hodinek se nenechá snadno odbýt. Falešné rolexky nejprve prodává za dvě stě padesát jüanů (asi sedm set korun), pak nasazuje stále ztrápenější výraz, nakonec nabízí sedmkrát nižší cenu a přihazuje překvapivý bonus: sadu olympijských medailí. Na první pohled jsou k nerozeznání od těch, jejichž podobu představili organizátoři olympiády koncem března; snad až příliš „pružný“ čínský trh přišel s padělky po necelých dvou měsících. Medaile jsou k dostání i v populárním obchodním domě Silk Market, kde turisté z Evropy a Ameriky ve velkém nakupují podvrhy proslulých značek. Na pultu leží hned vedle zapalovačů s vyobrazením zakladatele komunistické Číny Mao Ce-tunga. Další olympijské lákadlo je k vidění na náměstí Nebeského klidu. Hlídají ho dva vojáci strnulí v bezchybném postoji, další dva pochodují na přilehlém prostranství: obří hodiny, které odpočítávají čas do zahájení olympiády, ukazují 457 dní. Jiné upomínky na chystaný „svátek pod pěti kruhy“ se nyní v centru Pekingu nevyskytují, ale za pár měsíců nebude před olympiádou úniku.
Civilizace vyššího stupně
Čínská vláda rozjela ještě rozsáhlejší přípravy než sovětští komunisti před moskevskou olympiádou v roce 1980. Nejvyšší funkcionáři považují perfektně zvládnuté hry za hlavní úkol pětiletky a sami se účastní i druhořadých předolympijských akcí.
Čína se chce před půl milionem olympijských hostí a stamiliony lidí u obrazovek předvést jako moderní země. Místní noviny dokonce píšou o tom, jak čínský stát díky olympiádě postoupí "na vyšší civilizační stupeň". Pokud se tak stane, nebude to zadarmo. Podle listu Guardian čínská vláda utratí odhadem v přepočtu asi 800 miliard korun. Pro srovnání, je to částka bezmála dosahující ročního státního rozpočtu Česka.
Nové zakázané město
Z centra města se taxík prodírá asi hodinu k oblasti mezi čtvrtým a pátým městským dálničním okruhem. Jízda se „zasekne“ před velkou ohradou, plot nalevo i napravo se táhne kilometry daleko. Za ním občas vykoukne železná konstrukce hlavního olympijského stadionu, takzvaného Ptačího hnízda. Ohromným dojmem působí stavba už zdálky: zabírá plochu třiceti fotbalových hřišť a se sedadly pro jedenadevadesát tisíc diváků se stane jedním z největších sportovišť světa. Vstup do bezprostřední blízkosti je možný pouze se zvláštním povolením, ale i bez něho je možné proniknout docela blízko.
Kolem se hemží stovky dělníků v modrých montérkách nebo potrhaných šatech. Na nohou nosí obyčejné tenisky, v nichž běhají i po nejkrkolomnějších částech stavby. Uprostřed lomozu postávají u provizorní ubikace, místo dveří jen špinavé závěsy. Tam spí anebo odpočívají před odpolední směnou. Do Pekingu obvykle přicházejí z venkova. Až do letošního února brali přibližně šedesát korun za den, pak vláda zvedla mzdu na dvojnásobek. Příliš si nestěžují, natož před zahraničním novinářem. Dělník, který se představil jako Li, přiviny dokonce píšou o tom, jak čínský stát díky olympiádě postoupí „na vyšší civilizační stupeň“. Pokud se tak stane, nebude to zadarmo. Vláda utratí za přípravu her – alespoň podle odhadu deníku Guardian – v přepočtu osm set miliard korun. Pro srovnání: je to částka bezmála dosahující ročního státního rozpočtu Česka; nebo by za stejné peníze šlo postavit zhruba sedm atomových elektráren o výkonu Temelína. A snad každý měsíc vyhlašují úřady novou propagandistickou kampaň pod názvy jako Čistá olympiáda či Usměvavý Peking... Některé mají za cíl změnit chování lidí, jiné od základu přetvářejí vzhled metropole.
Nové zakázané město
Z centra města se žlutočervený taxík prodírá asi hodinu k oblasti mezi čtvrtým a pátým šel do Pekingu ze střední Číny a teď pracuje na stavbě přilehlé podzemní dráhy. Lámanou angličtinou vysvětluje, že se na stadion v plné kráse nikdy nepodívá: „Beru padesát jüanů denně. Lístek bude stát pětkrát tolik. Na to nemám,“ říká a hledí ke vznikajícímu pekingskému divu světa.
Snad nikdo z Číňanů si nepřipouští, že by se stavba mohla zdržet. „Když naše vláda řekla, že stadiony budou stát do konce roku 2007, tak se to stane,“ říká studentka angličtiny, která před branami pekingského Zakázaného města nabízí průvodcovské služby. Čínská stavební horlivost dokonce budí v Mezinárodním olympijském výboru rozpaky: jeho mluvčí Kevan Gosper varoval, že bude příliš drahé udržovat předčasně dokončené stavby, z nichž až do olympiády nebude žádný užitek. Číňané si ovšem nedělají z nákladných investic těžkou hlavu a stadion chtějí mít hotový v osmiměsíčním předstihu.
Odstavené továrny i auta
Odpolední cesta od stadionu do centra není příjemným zážitkem. Po šestiproudových dálnicích se kroutí nepřetržitý had aut, který se co chvíli zastaví. Zápach z výfukových plynů je cítit i přes zavřené okénko. Řidič taxíku troubí, ale jinak nejeví známky nervozity. „To je normální. Skutečná zácpa tady vypadá mnohem hůř. Doprava se úplně zastaví. Na hodinu i na víc,“ říká. Ještě před rokem jezdilo po patnáctimilionové megapoli 2,3 milionu aut a další miliony mopedů. Malé motorky ale vláda zakázala. Příliš znečišťovaly vzduch a ohrožovaly mračna cyklistů i chodců. Po zákazu se minimotorkáři vrhli na automobilismus. Úřady očekávají, že ještě před startem her vzroste počet vozů ve městě na 3,5 milionu.
Peking má teď před sebou dva úkoly, které mu zadal Mezinárodní olympijský výbor: nesmí udusit účastníky her smogem a musí zajistit, aby se sportovci dostali z olympijské vesnice na každé sportoviště do třiceti minut. Vláda kvůli tomu postaví tři sta kilometrů nových komunikací, zmodernizuje flotilu osmnácti tisíc městských autobusů a rozšíří tři linky metra; podzemní dráha by se měla rozrůst o sto kilometrů a bude na sebe vázat deset procent dopravy ve městě. Ani miliardové částky ovšem ekologické a dopravní problémy nevyřeší.
Oficiální místa tvrdí, že v Pekingu je čistý vzduch 234 dní v roce. Přesto v srpnu příštího roku zasáhnou do chodu města přísná opatření. Zastaví se například provoz slévárny a chemičky, dvou největších závodů v aglomeraci. A obyvatelé města se už teď smiřují s rozsáhlými zákazy používat v době olympiády automobily. Leccos naznačil loňský podzim, kdy se v Pekingu konal summit afrických států a Číny. V garážích muselo zůstat 490 tisíc aut, které služebně řídí státní úředníci a zaměstnanci. Ke kampani se prý dobrovolně připojily tisíce dalších lidí, kteří nechali auto doma, reportáže v cenzurovaném tisku se nesly v oslavném duchu.
Žlutý nános z limuzín
Čína si přeje, aby její hry byly co nejvíce „zelené“. Vypomáhá si k tomu nejen zákazy, ale i masivním zalesňováním ve městě a širokém okolí. Zelený pás má alespoň částečně eliminovat další olympijskou hrozbu – prašné bouře. Do města přinášejí jemný písek z mongolských pouští a naplno udeřily na Peking loni v dubnu, kdy do ulic spadlo za jedinou noc údajně 330 tisíc tun prachu. „Prašné bouře neovlivní zelenou olympiádu,“ řekl pro agenturu China Features jistý Liu Tuo ze státního lesnického úřadu. Čína prý zvolila termín her právě podle výsledku dlouhodobých měření; srpen a září patří k nejklidnějším měsícům. Jemný poprašek se však na Peking snáší skoro každou noc, takže obyvatelé rezidenčních čtvrtí po ránu velkými prachovkami stírají žlutý nános ze svých limuzín. Podle starousedlíků to ale není tak zlé jako před lety, kdy město neobklopovaly lesy. Lidé se tehdy vraceli i z kratších pochůzek pokrytí vrstvou prachu. Čína se chce vyrovnat i s dalšími výkyvy počasí: vypustila družici s názvem „Vítr a mrak – 2D“, která by měla zpřesnit meteorologické předpovědi v době her.
Kampaň proti chrchlání
Pro úřady představuje olympiáda rovněž příležitost, jak „zkvalitnit“ život čínského lidu. Jejich snahy nabírají komické, obludné, ale občas i docela sympatické rysy.
Čtyřiadvacetiletá studentka pekingské akademie výtvarných umění, která se představila jako Tina, má ohromné štěstí. Stane se jedním ze sta tisíc olympijských dobrovolníků. Jen z Pekingu se k nim hlásilo čtvrt milionu lidí, další statisíce čekaly na příležitost v regionech (každá z třiceti okolních provincií může poslat pouze stovku studentů). Tina prošla pečlivým výběrovým řízením a hlavně musela získat doporučení komunistické mládežnické ligy Číny. Už měsíce se také zdokonaluje v angličtině, během olympiády se stane průvodcem sportovců či turistů. Ubytování a kapesné si bude muset zajistit sama. Proč je pro ni taková brigáda lákavá? „Dělám to pro svou zemi, dělám to pro Čínu,“ odpovídá Tina. Především však bude mít privilegium hovořit s cizinci, což je pro většinu obyvatel Číny podobně vzácné, jako to bylo ve své době pro občany komunistického Československa. Vláda chce pro olympijskou myšlenku zbláznit půl miliardy čínských žáků a studentů. V nákladu čtyř set milionů výtisků vydala knihu, která podrobně přibližuje dějiny her, a rozeslala ji do škol. Mimořádnými kursy angličtiny prochází v těchto dnech padesát tisíc pekingských taxikářů a dalších zaměstnanců veřejných služeb. Jazyková komise zase na jaře vyměnila všechny městské cedule napsané v „chinglish“ (místní variace angličtiny). V rámci této zkomoleniny chodili lidé s handicapem na „Deformed Man Toalet“ (toaleta pro „deformované“ místo pro „postižené“ = disabled).
Plivanec za stovku
Výchovné masáži se nyní podrobují snad všichni obyvatelé Pekingu. A orgán s názvem Výbor pro duchovní řízení civilizace Komunistické strany Číny už rozjel kampaň, která má místní i venkovany naučit nové etiketě. Plakáty a letáky na každé stanici veřejné dopravy a u každé památky Číňany nabádají, ať přestanou se zvyky, které na Západě nejsou obvyklé.
Zakazuje se hlasité chrchlání, pohazování odpadků, křik na ulicích a hlavně plivání. Kdo se doporučeními nebude řídit, dostane pokutu 50 jüanů (135 korun). Úřady přistoupily k akci poté, co nechaly vypracovat rozsáhlé šetření. Výzkumníci na 320 veřejných místech pozorovali kolemjdoucí a zjistili, že plive pět procent obyvatel hlavního města, tedy tři čtvrtě milionu lidí.
Ocelové hnízdo
Vnější plášť chlouby olympijského Pekingu zvané Ptačí hnízdo tvoří „stébla“ z holé oceli o celkové délce 36 kilometrů. Na první pohled vzdušná konstrukce váží 45 tisíc tun. Za ní se kromě hlediště pro 91 tisíc diváků, rozlehlé plochy pro olympijské ceremonie a sporty budou skrývat restaurace a obchody. Areál se může pochlubit i zajímavým řešením svých „útrob“: například systémem pro hospodaření s dešťovou vodou nebo průhlednou střechou, která bude filtrovat sluneční paprsky obdobně jako sluneční brýle. Původně se měla při špatném počasí vysouvat, ale kvůli snižování nákladů stavitelé od nápadu upustili. I bez ní ovšem Čína za nový Národní stadion zaplatí v přepočtu přes devět miliard korun (o tři miliardy více, než utratila Sazka za svou Arenu v pražských Vysočanech; sumy jsou však vzhledem k extrémně nízkým mzdám čínských dělníků těžko srovnatelné). Nové technologie a neotřelé tvary navržené předními světovými architekty budou k vidění i na ostatních olympijských stavbách: konstrukci „vodní kostky“, budoucího Národního centra pro vodní sporty, dnes ještě halí lešení, je ale navržena tak, aby až o polovinu snížila náklady na energie běžné u podobně velkých hal s bazény. Solární panely mají pohánět osvětlení a klimatizaci na jednom z dalších sportovišť. Některá z podzemních parkovišť budou osvětlována pomocí optických vláken, která pod povrch přivedou denní světlo. Stavby menších hal vznikají za použití jedenácti tisíc tun recyklované oceli. Vodu v olympijské vesnici by pro potřeby sportovců měly ohřívat téměř výhradně solární panely. Korunu zeleným projektům nasadí park ležící severně od hlavního stadionu. V době před olympiádou tam bude stát vzrostlý les s umělou řekou a mokřady.
Pod bičem pro zlato
Bývalá čínská běžkyně přivedla k soudu svého trenéra; dlouhodobě ji mučil. Úřady popírají, že by nelidské metody stály také za úspěchy současných čínských sportovců. A Čína se chystá, že v Pekingu porazí všechny ostatní národy. Po athénské olympiádě v roce 2004 se sešel ústřední výbor Komunistické strany Číny a vydal prohlášení: „Vaše vlast je na vás hrdá, přinesli jste slávu čínskému lidu!“ Výprava sportovců říše středu totiž z Řecka přivezla dvaatřicet zlatých medailí a v hodnocení národů skončila druhá. V deníku Beijing Times začali věštit, co přinesou hry na domácí půdě za čtyři roky. Psali o konci „dlouholetého sportovního imperialismu Ruska a kruté porážce USA“. Prorokovali, že na pekingské olympiádě Čína nasbírá pětačtyřicet zlatých a v bodování národů suverénně zvítězí. Na podmínky v čínských tréninkových základnách upozornil začátkem května deník New York Times. Popisuje příběh maratonské běžkyně Kuo Pching. Dcera horníka se dotkla snu a stala se členkou čínského olympijského týmu. Intenzivnímu tréninku se věnovala od devíti let. V šestnácti letech vstávala ve čtyři hodiny ráno, pak uběhla přes šedesát kilometrů. Mívala tak oteklá chodidla, že nedokázala obout boty. K nadlidským výkonům ji přinutily brutální trenérské metody. Žila izolovaná od okolního světa, odkázána na milost a nemilost svého trenéra. Bil ji bičem nebo obuškem, najížděl jí na nohy nárazníkem auta. Kuo Pching všechno vydržela s vyhlídkou, že ji po skončení sportovní kariéry čeká slibované místo státní zaměstnankyně. Sliby se nesplnily. Dnes je třicetiletá běžkyně čtvrtým rokem v důchodu. Žije sama, má zmrzačené nohy, které jí dovolí chodit nejdéle deset minut, pak musí odpočívat. V těchto dnech přivedla atletka trenéra Wang Te-siana k soudu, ale trýznitel všechno popřel. „To je jen relikt minulosti,“ řekl Sü Pen-li z Institutu tělesné výchovy v Šanghaji deníku New York Times. Čína se prý snaží vytvořit pro atlety co nejlepší podmínky, najít pro ně práci je ovšem těžké. Každý rok odchází do důchodu šest tisíc čínských sportovců a problémy s hledáním obživy má prý až čtyřicet procent z nich.