Svět je teď hodně nervózní místo. Evropa je pohlcená svou největší pozemní válkou od roku 1945 a v krvavém konfliktu se zmítá i Blízký východ. To by ale všechno vybledlo vedle toho, co by se začalo dít na třetí možné válečné frontě – v Asii, s účastí Spojených států a Číny. Tohle napětí v posledních měsících pokleslo. Washington i Peking se snaží své vztahy urovnat. Z Washingtonu se ale teď začínají ozývat naléhavé hlasy, ať se to změní.
V eseji v časopise Foreign Affairs navrhují Matt Pottinger a Mike Gallagher, aby Spojené státy začaly směrem k Číně uplatňovat politiku zadržování, po vzoru studené války. Bude to prý vítězná strategie, protože pobídne Číňany ke „zkoumání nových modelů rozvoje a vlády“. Pottinger mi v mém pořadu na CNN minulý týden řekl, že „dobře provedená americká strategie by přirozeně vedla k nějaké formě zhroucení režimu v Pekingu“. Pottinger byl Trumpův nejvýše postavený poradce pro Čínu, Gallagher je odcházející kongresman, který předsedá výboru pro vztahy s Čínou. Jejich pohledy budou v případné budoucí republikánské vládě vlivné. Pottinger a Gallagher říkají, že strategie prezidenta Bidena – kontrolované soupeření s Čínou – ani trochu nestačí. Prý dělá politiku détente jako v sedmdesátých letech. Měl by se prý raději inspirovat léty osmdesátými a reaganovskou politikou ostrého tlaku, který má Peking dotlačit do kouta. Podle nich jsou třenice a napětí ve vztahu s Čínou vítaná věc a mělo by jich být víc.
Dnešní Čína se skoro v ničem nepodobá Sovětskému svazu sedmdesátých a osmdesátých let. SSSR byl nepřirozená říše, slátaná po druhé světové válce, s vetchým ekonomickým modelem, který v polovině sedmdesátých let přestal fungovat. Čína je druhá největší ekonomika planety a nejlidnatější účastník světového obchodu. V Sovětském svazu řídil hospodářství stát. Čína disponuje kombinací soukromého a veřejného vlastnictví. Devadesát dva procent jejího exportu zajišťuje prosperující soukromý sektor, z toho čtyřicet dva procent zajišťují firmy se zahraničními vlastníky. Možná má tamní hospodářství problémy, ale čínská ekonomika pořád roste o pět procent ročně a díky své velikosti bude druhou největší na světě ještě dlouhá desetiletí.
Ekonomika SSSR byla izolovaná. Čína je hluboce vpletená do globálního systému. Vzájemný obchod mezi USA a SSSR dosáhl nejvýš pár miliard dolarů ročně. To se dnes mezi Spojenými státy a Čínou protočí za pár dnů. Sovětský hrubý domácí produkt činil zhruba sedm procent toho globálního. V Číně dnes vzniká pětina světového bohatství. Ale především hospodářství Sovětského svazu bylo založené na přírodních zdrojích – taková Saúdská Arábie na Sibiři –, většinu svého růstu stavělo na těžbě ropy, plynu, uhlí, niklu a hliníku. Čína je diverzifikovaná průmyslová mocnost se sofistikovanými informačními technologiemi a v IT branži jsou před ní opět jen Spojené státy. Když se podíváme do historie, vidíme jasně, že SSSR se zastavil už v polovině sedmdesátých let, ale to ho ještě zachránila krize, kdy cena ropy vzrostla čtyřikrát. Když šla o deset let později ke dnu, zamířil tam s ní i Sovětský svaz. Kdyby se Spojené státy rozhodly Čínu „zadržovat“ a izolovat, nejspíš by zjistily, že tak činí samy. Čína je největší obchodní partner pro 120 států světa, pro mnohem víc než Spojené státy. A většina z těchto zemí prahne po dobrých vztazích s Čínou. Osmdesát dva procent Nigerijců si například myslí, že čínské investice jednoznačně pomohly tamní ekonomice. I evropské země – nejbližší američtí spojenci – daly najevo, že v Číně vidí víc partnera než soupeře. Francouzský prezident Emmanuel Macron loni poznamenal, že „i kdyby v konfliktu o Tchaj-wan došlo na nejhorší, Evropa by neměla slepě kopírovat americké nepřátelství k Pekingu“. Byl za to kritizovaný, ale jeden německý podnikatel mi řekl, že „si všichni tiše myslíme to, co Macron řekl nahlas“. Německý kancléř Olaf Scholz byl v Číně minulý měsíc a snažil se tam hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi ještě víc prohloubit. Americké snahy změnit režim v jiných zemích fungovaly jen zřídka. Vezměte si Kubu, Venezuelu, Severní Koreu, Irák či Afghánistán. A není důvod, aby fungovaly teď, zvlášť v zemi jako Čína, kde jsou lidé přesvědčení, že jim tamní režim přinesl velký pokrok a bohatství. Po desetiletích chudoby a mizerie se průměrný příjem v Číně mezi lety 1978–2015 zdevítinásobil.
Současná bojovnost na americké pravici mi připomíná stále rostoucí požadavky na změnu režimu v Iráku před dvaceti lety. Tohle by ale bylo ještě horší. Vzhledem k velikosti Číny a jejímu významu ve světě by jakákoli podobná strategie Ameriku zavedla na cestu, ze které vstávají vlasy na hlavě. Dlouhodobá konfrontace by poškodila globální ekonomiku, hrozilo by, že se USA dostanou do izolace, a riziko světové války o Tchaj-wan by zásadně vzrostlo. Než se tudy vydáme, chtělo by to ještě hodně střízlivého přemýšlení.