Nový český premiér ohlašuje další změnu v česko-čínských vztazích

14.01. 2018 Podnikání v Číně
Byl to tehdy neobvyklý výjev. Tiskovou konferenci k zahraniční politice v Česku pořádá předseda vlády jen v případě mimořádných událostí typu vstup do NATO a EU, nebo pokud má země zrovna evropské předsednictví. Třetí dubnový týden roku 2014 ale premiér Bohuslav Sobotka udělal výjimku z pravidla, aby mohl veřejnosti oznámit, že stát pod jeho vedením mění politiku vůči Číně. Ta dosavadní, nastolená po listopadu 1989 a kladoucí do popředí zájem o lidská práva občanů komunistické velmoci, totiž komplikuje českým podnikatelům pozici na čínském trhu a Sobotkův vládní tým se rozhodl otočit kormidlem. Česko se tudíž přestane „vměšovat do vnitřních záležitostí“ Číny, konkrétně zvát či přijímat k oficiálním návštěvám dalajlamu, duchovního vůdce Čínou okupovaného Tibetu. Prioritou ve vztahu ke komunistické velmoci bude od nynějška byznys.

K zahraničněpolitickému obratu v česko-čínských vztazích pod taktovkou sociální demokracie bylo zaděláno ještě před nástupem bývalé vlády k moci. V roce 2012 premiér za ODS Petr Nečas zničehonic a s nečekanou razancí odsoudil „dalajlamismus“, tedy údajně přehnanou podporu dalajlamy, jež Česku podle Nečase komplikuje ekonomické vztahy s Čínou. Tehdy se však ještě nejednalo o oficiální postoj celé vlády – ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se vůči jeho slovům veřejně kriticky ohradil. Za změnu zdejší politiky vůči Pekingu však už v té době lobbovali zástupci nejvlivnější české finanční skupiny PPF včetně jejího majitele Petra Kellnera. Kellner, označovaný v různých srovnáních majetku za nejbohatšího Čecha, rozjížděl právě v Číně jako jeden z mála „schválených“ zahraničních podnikatelů projekt s nebankovním půjčováním peněz. Kellner se objednal ke Schwarzenbergovi s žádostí, aby k Číně zaujal vstřícnější postoj. Konkrétně, aby se nescházel s dalajlamou, protože tyto schůzky čínským komunistům vadí a mohly by PPF komplikovat získání potřebných souhlasů a povolení. „Řekl jsem mu, že se budu setkávat, s kým uznám za vhodné, včetně dalajlamy. Tím byla naše diskuse u konce,“ uvedl před časem pro Respekt exministr zahraničí za TOP 09. Je možné, že u Nečase PPF naopak uspěla, jakkoli vzájemnou schůzku ani jedna strana oficiálně nikdy nepotvrdila. Faktem je, že tehdejší premiér udělal hned několik vstřícných kroků k Číně, mimo jiné napsal dopis svému čínskému protějšku nabízející zlepšení vzájemných vztahů. Celočínskou licenci otevírající dveře ke stovkám milionů potenciálních čínských klientů získala PPF v Pekingu k 1. lednu 2014, šestnáct měsíců po Nečasově prohlášení a čtyři měsíce před Sobotkovým oznámením vládní otočky. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek odjel na konci dubna 2014 na první oficiální návštěvu šéfa české diplomacie v Číně po patnácti letech, na podzim se pak po jeho stopách vydal Miloš Zeman. Hlavním bodem cesty bylo podepsání deklarace o vzájemném přátelství obou států, kterou Česko dosud nemělo. Na uzavřené jednání se svým čínským protějškem vzal prezident Zeman i majitele PPF Kellnera. V dalších letech následovala řada podobných cest vrcholných českých politiků doprovázených početnou podnikatelskou delegací. Miloš Zeman byl také jedinou západní hlavou státu, která se zúčastnila vojenské přehlídky v Pekingu v roce 2015 u příležitosti výročí konce druhé světové války. Vliv PPF na zahraniční politiku Česka tenkrát ani později až na pár výjimek nikdo příliš nezkoumal. Převažujícím leitmotivem dobových článků bylo, že začneme s Čínou více obchodovat, což je jednoznačně dobře. Klíčová otázka však v této souvislosti je, co přesně z politického přimknutí svých představitelů k Číně získalo Česko a co soukromá firma PPF.

Mylná rovnice

Přesné okolnosti zmíněné čínské otočky pod taktovkou ČSSD nejsou dodnes zcela jasné. Jak Bohuslav Sobotka, tak Lubomír Zaorálek se coby poslanci v parlamentních lavicích stavěli za dosavadní „havlovskou“ politiku státu a změnu neavizovala ani kampaň ČSSD před parlamentními volbami na podzim 2013, která straně přinesla vítězství. Jisté je to, že se v ČSSD tehdy plně znovu etabloval její bývalý volební manažer a exministr obrany Jaroslav Tvrdík, který se kvůli předchozím nezdarům strany ve volbách a neshodám s jejím vedením stáhl do ústraní. Tvrdík se roku 2014 vrátil jako úspěšný „čínský“ lobbista. Už tehdy byl a dodnes je prezidentem Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce, pročínské platformy v Praze podporované PPF. A zároveň už v té době působil jako tuzemská spojka státem řízené čínské společnosti CEFC, jež se později stala hlavním čínským hráčem v Česku. Paralelně s Tvrdíkovým návratem si s sebou Lubomír Zaorálek na ministerstvo zahraničí vzal jako svého prvního náměstka radikálního levicového akademika Petra Druláka, který krátce předtím strávil několik studijních měsíců v Číně. A byl to právě Drulák, kdo navrhl rozejít se s dosavadní havlovskou politikou kritiky nesvobodných režimů za nedodržování lidských práv a místo ní se otevřít Číně coby „fascinující velmoci“ v mezinárodních vztazích. Zaorálkova cesta do Číny krátce po tiskové konferenci zmíněné v úvodu byla ostatně Drulákův nápad – Češi si o ni Číňanům tehdy aktivně řekli. Je možné, že se ideologický zájem Druláka o Čínu převzatý Zaorálkem sešel s tlakem Tvrdíka na Sobotku a další přední zástupce ČSSD, že vyjít vstříc Pekingu přinese zemi déšť čínských miliard. Účetně uvažující premiér v každém případě přijal rovnici, že „naklonit si Čínu“ rovná se přilákat do Česka čínské investice a tím vytvořit nová pracovní místa. Z Tvrdíka udělal Sobotka svého oficiálního poradce pro Čínu, zahájil několik česko-čínských podnikatelských fór, a když se ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) setkal s dalajlamou, čtyři nejvyšší ústavní činitelé včetně Sobotky – v obavě ze ztráty potenciálních kontraktů s Čínou – neváhali přispěchat s bezprecedentním prohlášením, v němž slibují věrnost čínskému pohledu na svět, tedy například tomu, že Tibet byl, je a navždy bude čínský. Dnes je přitom už známým faktem, že rovnice „nadbíhání Číně rovná se příliv investic“ je mylná. Milošem Zemanem ohlášená tsunami čínských miliard u příležitosti návštěvy čínského prezidenta v Praze na jaře 2016 dodnes nepřišla. Zeman tehdy mluvil o 95 miliardách korun, které ještě do konce roku 2016 přitečou do země, Číňané však investovali pouze dvě. Bilance roku 2017 ještě není známa, předpokládá se ale obdobné skóre. Ve srovnání například se zdejšími jihokorejskými či i tchajwanskými investicemi jde o zanedbatelná čísla, oficiální vládní výklad je však až dosud popisoval jako něco převratného. Přitom i když je čínská obchodní aktivita v tuzemsku prokazatelně vyšší oproti předchozím letům, téměř výhradně se omezuje na nákup už existujících firem. Prim hraje již zmíněná CEFC. Ta koupila fotbalovou Slavii, Pivovary Lobkowicz, leteckou firmu Travel Service a několik luxusních budov v Praze. Z hlediska tvorby nových pracovních míst v Česku a vzájemného obchodu zůstává ovšem Čína zcela minoritním partnerem. Ten, kdo naopak z pročínské inklinace země jednoznačně profituje, je Petr Kellner. Jeho společnosti Home Credit patřící pod PPF se během několika let podařilo v Číně to, o co jiné zahraniční firmy usilují dekády – rozpůjčovala na vysoký úrok čínským zákazníkům miliardy dolarů na jejich nákupní sny. Home Credit je teď jednou z největších nebankovních společností na čínském trhu a podle nedávné analýzy agentury Reuters byl každý desátý iPhone v Číně pořízen za půjčku od PPF. Politická podpora je přitom při podnikání v komunistické Číně podle expertů nutná, protože například národní licence k Home Creditu se musí každý rok obnovovat a PPF jakožto zahraniční firma o ni může kdykoli přijít. „Čína není běžná tržní ekonomika; v rámci čínského modelu státního kapitalismu je hospodářství těsně propojené s politikou. Komunistická strana využívá selektivních tržních mechanismů, ale zůstává důsledně nad nimi i nad zákonem jako finální arbitr celého systému,“ tvrdí ředitel projektu Sinopsis sledujícího dění v Číně Martin Hála. Sama PPF se ostatně k politice hlásí. „PPF a Home Credit, a my jsme na to pyšní, stály u zrodu iniciativy, která vedla k obrodě česko-čínských vztahů. Vždy jsme mluvili o tom, že budujeme vztah,“ řekl loni generální ředitel a minoritní akcionář Home Creditu Jiří Šmejc na byznysové konferenci v Praze.

Výlučné postavení

Česko v čínské optice odpovídá svojí velikostí jednomu tamnímu provinčnímu městu, přesto Číně stálo za to vyslat sem svého nejvyššího státního představitele a podepsat se zemí dohodu o strategickém partnerství, kterou má Peking zatím s menšinou evropských zemí. Proč? Čínský vůdce Si Ťin-pching před několika lety vyhlásil novou doktrínu expanze Číny do světa, což má zemi zajistit nákup potřebných surovin a technologií a zároveň reorganizovat mezinárodní vztahy, aby lépe vyhovovaly čínským představám. Komunistickým terorem rozvrácená Čína po roce 1949 se musela vzdát všech ambiciózních snů o dominanci, a když se k nim teď coby jasná ekonomická velmoc vrací, je kolem řada konkurentů. Vedle těch tradičních jako USA také noví, například integrovaná a rozšířená Evropská unie. Čína ji nedokáže kontrolovat, jejím členům však nabízí alternativní systém k euroatlantickému společenství a tím se snaží ten původní oslabovat. Konkrétní podobou alternativ jsou Si Ťin-pchingův projekt Pásu a stezky, zemí podél starobylé obchodní trasy z Asie na západ Evropy, a její regionální odnož ve východní Evropě, iniciativa 16 + 1, která sdružuje šestnáct vesměs postkomunistických zemí střední a východní Evropy a Čínu. „V rámci Pásu a stezky a iniciativy 16 + 1 se hospodářské projekty domlouvají na bilaterální, obvykle vládní úrovni, bez veřejné diskuse nebo otevřených tendrů. Projekty si rozdělí politici a velkopodnikatelé bez jasně daných, transparentních pravidel, jež platí v EU a dalších euroatlantických organizacích, což řadě z nich vyhovuje,“ říká ředitel Sinopsis. K iniciativě 16 + 1 přihlásil Česko už Petr Nečas a Sobotkova vláda pak zemi připojila k Pásu a stezce – hlavní motivací opět byla touha dosáhnout na slibované miliardy čínských investic. Zároveň je Česko členem EU. To z něj dělá pro Čínu atraktivní bod na mapě světa. „Čínští představitelé mluví o Česku jako o pontonu pro vylodění v Evropě. Jinak řečeno, země využívá vstřícného politického prostředí u nás a snaží se z nás udělat ty, kteří budou uvnitř Evropské unie vystupovat ve prospěch Číny,“ pokračuje sinolog Ondřej Klimeš. Podobně se Číňané před několika lety obrátili na Řecko oslabené několika krizemi za sebou, Aténám půjčili miliardy eur bez požadavku na reformy, jež po Řecku chtějí mezinárodní finanční instituce a EU, a tato strategie nese ovoce. Řecko opakovaně zablokovalo postoj Unie k Číně v mezinárodních otázkách, naposledy loni připojení osmadvacítky k prohlášení OSN kritizujícímu porušování lidských práv v Číně. Prezident Si následně Řecko označil za „nejspolehlivějšího přítele Číny v Unii“. Česko a další státy v reakci na to podpořily kritiku pekingských vládců na půdě OSN samostatně. A tuzemští diplomaté postupovali podobně také ve chvíli, kdy čínská velvyslankyně v Praze opakovaně bouchala na vrata Černínského paláce s požadavkem, aby Češi podpořili kandidaturu Číny do komise OSN pro zákaz mučení – ambasadorka se při tom odkazovala na dohodu o strategickém partnerství mezi oběma státy. Česko však podporu odmítlo, v obavě, že Čína zmanipuluje závěry komise ve svůj prospěch. Znalce Číny zmíněné příklady neuklidňují. Čína jde podle nich po dvou kolejích. Jednak dělá věci, o kterých víme. Neskrývá například svůj zájem o vstup do zahraničních médií ve snaze mít pod kontrolou veřejný narativ o Číně – v Česku CEFC krouží okolo TV Nova. „A pak jsou věci, o kterých nevíme nebo víme jen velmi málo a které přitom pro Česko obnášejí jasné riziko: oslabení důvěry lidí v instituce euroatlantického systému a tím jeho postupný rozpad,“ říká Klimeš. „Konkrétně jde o etablování čínských špionů v Česku. Čína se nesnaží ovládnout svět do pěti let. Nespěchá. Pracuje systematicky, dlouhodobě.“ Kotrarozvědka BIS ve své poslední výroční zprávě uvedla, že čínským špionům se tady již několik let daří pronikat do státních struktur a prosazovat politické a ekonomické zájmy své země. Podle BIS se sice v roce 2016 významně nezměnily počty čínských zpravodajských důstojníků působících v rámci čínské diplomatické mise v Praze, zvýšily se však počty zpravodajců cestujících do Česka v rámci čínských oficiálních delegací. „Především došlo ke zvýšení počtu, agresivity a intenzity čínských zpravodajských operací proti českým cílům a zájmům,“ tvrdí BIS. Konkrétní příklady kontrarozvědka ve své veřejně přístupné zprávě neuvádí. Oficiálně BIS tvrdí, že Číně jde o „eliminaci tibetské otázky“ a „narušení česko-tchajwanských vztahů“, neoficiálně důstojníci mluví o tom, že Čína se přes Česko snaží infiltrovat do struktur NATO a EU. Ohroženi kvůli tomu jsou především vyšší vládní úředníci, kteří mají k citlivým datům přístup, a pro Čínu tudíž představují zajímavé terče. Češi přitom mohou být kontaktováni i při služebních cestách do Číny. Respekt již loni informoval, že u jedné z úřednic ministerstva zemědělství došlo k aktivnímu pokusu zverbovat ji. Od dalších úředníků pak agenti zjišťovali, jak se vyvíjí citlivý případ čínských křesťanů, kteří utekli před represemi pekingské vlády do Česka a žádají tu o azyl. Nejde ale jen o špiony. Instituce státu silně oslabuje také korupce, kterou s sebou nese projektování čínského vlivu na globálním hřišti. Zmíněná CEFC aktuálně čelí korupčnímu skandálu v USA, protože – jak popsal deník The New York Times – představitel její nadace uplácel vysoce postavené politiky dvou afrických zemí, prezidenta Čadu a šéfa diplomacie Ugandy, aby pro CEFC získal lukrativní kontrakty. O samotné CEFC se ostatně mezi zahraničními experty mluví jako o rozvětvené státní agentuře s napojením na čínské vojenské zpravodajství a mající důležitou roli při naplňování geopolitických ambicí pekingských vládců. Ekonomické záměry společnosti jsou jen jednou součástí rovnice. Předsedu představenstva CEFC Jie Ťien-minga stanovil český prezident Miloš Zeman svým poradcem pro Čínu. Jak se hlava státu vyrovnala s obviněním společnosti svého poradce z úplatkářství, však není známo, Miloš Zeman to přešel bez komentáře. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček k tomu na dotaz Respektu uvedl, že „záležitost nemá žádnou souvislost s pozicí honorárního poradce“.

Odteď vyváženě?

Nový český premiér Andrej Babiš udělal s Čínou velmi konkrétní zkušenost. V roce 2006, jak zní jeho verze příběhu, jej „sprostě okradl“ o peníze tamní továrny Agrofertu její čínský manažer a kousek vedle postavil identickou čínskou provozovnu. Babiš se proto nechal v minulosti opakovaně slyšet, že Číňanům nevěří, že budou respektovat uzavřené dohody, a že už nikdy nechce v zemi podnikat. Při pohledu na negativní obchodní bilanci Česka s Čínou pak už vůbec „nevidí důvod podporovat s Čínou zvláštní vztah“, jak řekl Respektu. Andrej Babiš je však zároveň pověstný svou pragmatičností. Je tak možné, že vláda si dohodu o strategickém partnerství s Čínou ponechá, jen ji nebude agilně naplňovat například častými cestami ministrů do Číny, dokud třeba přece jen nepřijdou čínské miliardy. V programovém prohlášení vlády je ke komunistické velmoci jediná věta. A sice že kabinet bude usilovat o „vyvážené a vzájemně výhodné vztahy“ s Čínou.

Zdroj:Respekt

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.