Nové návrhy - Čína a Tibet

30.06. 2013 Reportáže, analýzy, rozhovory
Objevují se vítané známky, že někteří čínští představitelé konečně začínají zpochybňovat politiku vůči Tibetu

Málokdo za hranicemi Číny zastává názor, že strategie tamní komunistické strany vůči Tibetu funguje. Kombinace hospodářského rozvoje a politických represí měla smířit Tibeťany s čínskou nadvládou a oslabit jejich oddanost exilovému duchovnímu vůdci dalajlamovi. Místo toho však v Tibetu nadále panuje roztrpčení, zejména mezi mladými lidmi. Tibeťané ve všech tibetských oblastech Číny stále vystavují dalajlamův portrét, někdy i veřejně. Od března 2011 se upálila více než stovka Tibeťanů, a to zejména v tibetských částech provincií hraničících s Tibetskou autonomní oblastí (TAO) - jak Čína Tibet nazývá. Většina z nich svým činem mimo jiné volala po dalajlamově návratu do vlasti. Vzhledem k přítomnosti bezpečnostních složek a dalajlamově oddanosti nenásilí lze nepokoje snadno zvládat. Máloco tak nasvědčuje tomu, že by se čínští vůdci měli obávat nepříznivé budoucnosti: totiž že čínskou vládu v Tibetu lze udržet pouze trvalým nasazením početných ozbrojených složek. Proto je zarážející, že čínská akademička Ťin Wej, která vede etnologická a religionistická studia na ústřední stranické škole v Pekingu, volá pro "kreativním" novém přístupu. Protože tak navíc tento měsíc učinila veřejně v rozhovoru pro hongkongský časopis Asia Weekly, lze tušit, že má oporu na vysokých místech. Zpráva jednoho pekingského think tanku z roku 2009 zpochybnila oficiální tvrzení, že nepokoje v Tibetu v roce 2008 byly iniciovány ze zahraničí. Podle názoru profesora tibetských studií na Kolumbijské univerzitě v New Yorku Roberta Barnetta je vystoupení Ťin Wej známkou toho, že po dvou desetiletích "v Číně znovu zaznívá debata o tvrdé vládní linii vůči Tibetu". Ťin Wej dokonce obvinila bývalé stranické šéfy v Tibetu ze "zaujatosti vůči provozování náboženských záležitostí". To podle ní "předznamenalo současné nahromadění pocitů křivdy". Jedním z bývalých stranických tajemníků v Tibetu (v letech 1988-92) byl i Chu Ťin-tchao, který straně posléze deset let předsedal na celostátní úrovni až do loňského listopadu, kdy funkci předal Si Ťin-pchingovi. Ti, kdo předpovídali, že se Si Ťin-pching možná projeví jako odvážnější reformátor než opatrný Chu Ťin-tchao, zatím pro svá tvrzení nemají příliš důkazů. Ve věci Tibetu se však v jednotné tvrdé linii objevuje alespoň náznak trhliny. Podobnou trhlinu jiní spatřují ve jmenování Jü Čeng-šenga vedoucím hlavní stranické politické skupiny pro Tibet a Sin-ťiang, region s muslimskou většinou na severozápadě země. Jü Čeng-šeng stojí v čele poradního orgánu, který má za cíl prosazovat národní jednotu. Dosavadní šéfové skupiny pocházeli z bezpečnostních složek.

Novinka

Analýza Ťin Wej, i když formulovaná ortodoxní stranickou terminologií, se podobá rozborům řady zahraničních pozorovatelů. Ťin Wej tvrdí, že démonizací dalajlamy a považováním jakéhokoli projevu tibetské kultury za potenciálně podvratný si strana proti sobě obrátila i Tibeťany, kteří s jejími cíli sympatizovali. Z "neshod mezi centrální vládou a dalajlamovskou separatistickou klikou" se spor proměnil "v etnický konflikt mezi chanskými Číňany a Tibeťany". Ťin Wej není zastánkyní nového shovívavého přístupu k "politickým" otázkám, jakými jsou dalajlamovo volání po větší autonomii pro Tibet a touha Tibeťanů po "velkém Tibetu" - tj. v jeho historických hranicích nad rámec TAO. Ve skutečnosti se většina protestů v Tibetu netýká takto definované "politiky". Řada z nich se rozpoutala z hněvu na čínský útlak tibetské kultury, jazyka či tradic i jednotlivých protestujících. Je to začarovaný kruh, který ještě zhoršuje nevraživost vyvolaná rozsáhlým přistěhovalectvím chanských Číňanů do Tibetu. Ťin Wej nabízí nápady, jak z této slepé uličky ven. Měly by se podle ní obnovit rozhovory se zástupci dalajlamy, jež od posledního z devíti bezúspěšných kol v roce 2010 uvízly na mrtvém bodě. Měly by se nejprve soustředit na "snadné" otázky, a sporné debaty o statusu Tibetu prozatím ponechat stranou. Čína by měla zvážit pozvání dalajlamy na návštěvu do jednoho z částečně autonomních měst, Hongkongu nebo Macaa, a nakonec mu umožnit návrat do Tibetu. Také by se měla pokusit předejít krizi, kterou vyvolá jeho úmrtí, a dohodnout se s ním na zvolené reinkarnaci uvnitř čínských hranic. Jinak Čína riskuje, že bude mít co do činění se dvěma převtělenci: jedním, kterého bude sama uznávat, a druhým v exilu, jehož bude uctívat většina Tibeťanů. Těžko uskutečnitelná vize, kterou Ťin Wej navrhuje, má však řadu překážek. Jednou z nich je i totožnost osoby, která bude Číně partnerem při vyjednávání. Čína je ochotna jednat pouze se zástupcem dalajlamy. Jenže dalajlama se před dvěma lety vzdal své "politické" role a přenechal ji zvolenému "předsedovi" exilové vlády Lozangu Senggeovi. Tomu se však nepodařilo sjednotit exil a získat jeho důvěru. Čína každopádně ani neuvažuje, že by s ním jednala. Dalajlama se tak možná bude muset alespoň v jednom ohledu "vrátit do služby". Debata, již komentáře Ťin Wej vyvolaly, Tibeťanům v Tibetu žádné okamžité zlepšení situace nepřinese. Čína stále posiluje a zdokonaluje infrastrukturu svého represivního aparátu a zavádí zde nový "síťový" systém pouličního dozoru. Týden co týden také dochází k zatýkání dalších odpůrců. Navíc je Ťin Wej se svými názory stále osamocená, alespoň veřejně. Jako kdyby si nikdo další neuvědomoval, že nový přístup k Tibetu je ve vlastním zájmu Číny. Nejenže by se díky němu v Tibetu uvolnilo napětí, ale napomohl by také vztahům s dalšími menšinami v Číně, zvýšil by pravděpodobnost znovusjednocení s Tchaj-wanem a zlepšily by se čínské vztahy s vnějším světem. V Číně však převládá názor, který vyslovil badatel z jednoho pekingského think tanku: "Starý dalajlama brzy zemře a bude po problému." Dalajlama se sice zjevně těší dobrému zdraví, ale příští měsíc mu bude 78 let. Nezbývá než doufat, že Ťin Wej nebude jediným čínským odborníkem, který si uvědomuje, že úmrtí dalajlamy v exilu by neznamenalo konec čínských obtíží v Tibetu. Po jeho smrti by naopak mohlo dojít k explozi násilí a znovuoživení tibetského hnutí za nezávislost, jež dalajlama doposud drží na uzdě díky svému hledání "střední cesty".

Zdroj:Respekt

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.