28. 3. 2017 | 1:26:51
Výběr jazykové verze
cs csen encn cn
Nové články
E-mail
Login
Heslo
Počasí
Měnové kurzy
$l
1 CNY = 3,609 Kč
$l
1 EUR = 27,020 Kč
$l
1 USD = 24,813 Kč
Zdroj: ČNB
Aktualizace: 28. 3. 2017
Čas
Peking:
Praha:
Dnes se událo v Číně
Technology by DANTEM

 

Cenzura v Číně

Čínská kultura a tradice - 16. 2. 2013 - Michael Anti (37) - Vlastní jménem Čao Ťing, je předním čínským blogerem. Počátkem tisíciletí pracoval jako asistent reportérů deníku The Washington Post a The New York Times v Pekingu a v roce 2003 i v Bagdádu. Současně psal kritický, protivládní blog, který měl tolik čtenářů, že si v roce 2005 čínská vláda na Microsoftu vynutila jeho zrušení. Anti dnes píše blog a komentáře do čínských periodik o dění v zahraničí. V roce 2008 byl rok stipendistou Harvardovy univerzity.

foto

Jmenujete se Čao Ťing, proč ten pseudonym Michael Anti?

Anti znamená být proti, protest, odmítnutí systému. Když jsem začal blogovat, chtěl jsem psát proti vládě, moje jméno to mělo odrážet.

A proč Michael?

Kvůli Michaelu Jacksonovi! Když se do Číny koncem osmdesátých let dostal pop, byl Michael Jackson naším hrdinou. Byl to borec!

Jak jste objevil internet?

To si pamatuji přesně, bylo to v roce 1998, když mi bylo třiadvacet let. Pracoval jsem v počítačové společnosti jako programátor, ale k internetu jsem se poprvé připojil ve zbrusu nové internetové kavárně. Pocházím z malého města a po maturitě jsem odešel do jiného malého města poblíž Šanghaje. Internet byl pro mě životní šancí, oknem do světa.

Jen na okraj – jak malé bylo to město?

Žilo tam méně než milion lidí. Věřte mi, to je na čínské poměry docela malé.

Co nového jste tehdy na internetu poznal? Jak to změnilo váš pohled na svět?

Zjistil jsem rychle, že co jsme se učili ve škole z učebnic historie, jsou blbosti, naprosté blbosti. Třeba některé protijaponské výklady dějin, kvůli nimž jsem byl v mládí velkým nacionalistou. Anebo informace o masakru studentů v roce 1989, který jsem jako puberťák pod vlivem státní propagandy pokládal za správný. Zkrátka věci, jež jsem považoval za samozřejmé, vůbec nebyly pravdivé. Dozvěděl jsem se nové informace, dotkl jsem se úplně jiného světa. Mělo to na mě tak velký vliv, že jsem se stal křesťanem.

Jak to spolu souvisí?

Ztratil jsem naději v lidi, přestal jsem jim věřit, a místo toho jsem se zavázal Bohu. Tak hluboký vliv na mě ty nové informace měly.

Jedna věc je objevit internet, druhá začít blogovat. Jak jste začal psát?

Na internetu je váš hlas slyšet, čtenáři na vás hned reagují. Proto jsem začal psát, první komentář jsem napsal už první den v té internetové kavárně. Hned jsem se podepsal jako Anti a od začátku jsem kritizoval vládu, jen už si nevzpomínám na téma prvního článku. Během měsíce bylo jasné, že budu psát pravidelně a o politických tématech, že je to moje cesta.

Zpočátku se v čínských blozích informovalo hlavně o celebritách, sexu, zábavě. Byl jsem možná první, kdo je využil k psaní o politice, a skončilo to až tím, že Microsoft v roce 2005 můj blog na nátlak vlády smazal. Spoustě lidem to ale dodalo odvahu a inspiraci – viděli, že se mohou ve virtuálním prostoru vyjadřovat a diskutovat o politice. Dnes už Číňané blogery považují vlastně za novináře. Na internet píší nejschopnější autoři a i běžná média si z jejich řad vybírají nové zaměstnance. Blogy jsou nejsvobodnějšími čínskými médii, a tak to i zůstane.

Jak pracuje bloger v Číně? Kde třeba sháníte informace?

Všechno se točí kolem internetu – na něm hledáme zprávy a informace, přes něj do světa vysíláme svá vlastní sdělení. Zpočátku jsme se hodně orientovali podle Číňanů, kteří žijí na Západě, nebo podle blogerů z Tchaj-wanu, jenž je pro nás – spolu s Hongkongem – vzorem toho, jak by mohl vypadat přechod k demokracii a jaká by měla být role médií ve svobodné společnosti. Ale tuhle pomoc jsme potřebovali jen v začátcích, už takových deset let uvnitř Číny sdílíme tolik informací, že to vystačí – vznikly navíc takzvané mikroblogy, jež používají desítky milionů lidí.

Je to vlastně čínská verze Twitteru, který je u nás zakázaný. Systém se jmenuje Weibo a je na něm zaregistrovaných skoro tři sta milionů lidí, desítky milionů lidí své účty kontrolují denně. Na rozdíl od Twitteru je na něm více prostoru pro komentování příspěvků a sílu mu dává i čínština. Stejně jako na Twitteru můžete napsat jen sto čtyřicet znaků, ale vzhledem k povaze čínštiny, kde se celá slova píší ve znacích, toho v jedné zprávě řeknete mnohem více než v angličtině. Jednou zprávou můžete sdělit menší příběh.

Bohužel je Weibo silně cenzurovaný. Nemůžete ani hledat jméno čínského prezidenta a dalších členů stálého výboru politbyra... Třeba příjmení příštího prezidenta Si znamená v čínštině i slovo „studovat“ a ten znak prostě nejde vyhledávat.

reklama

Vidíme, cítíme a jdeme tím směrem

V Číně je diktatura...

Neříkal bych tomu diktatura, protože nemáme žádného diktátora. Vládne komunistická strana, kolektivní vedení, proto bych tomu systému říkal kolektivní autoritářství.

Dobrá, ale jak v těchto nedemokratických podmínkách můžete psát protivládní blogy a být na svobodě? A ještě letět do Prahy na Forum 2000, které založil kritik čínského režimu Václav Havel?

Čína není Severní Korea, kde rovnou všechno zakážou. V Číně se zakazují jen věci, jež se dotýkají životních zájmů strany, o všem ostatním mohou lidé svobodně diskutovat. Můžete svobodně diskutovat o svém životě, můžete kritizovat lokální vlády, různé sociální problémy.

Sféra informací se podobá čínské ekonomice, kde státní podniky kontrolují klíčové sektory, ale zbytek je volný pro soukromé, svobodné firmy. Podobně strana dnes kontroluje jen klíčové informace. Proto si devadesát procent lidí myslí, že cenzura není žádný problém. Když v Česku potkáte čínského studenta, také vám s největší pravděpodobností řekne, že čínský internet je svobodný, protože on může psát o čemkoli. Není to však pravda. Jakmile chcete debatovat o budoucnosti země, tak se bez politických témat neobejdete a o těch rozhodně svobodně psát nemůžete.

Mluvíme zatím jen o zásazích cenzorského systému, který smaže politicky citlivé zprávy. Za co by vám ale hrozilo vězení?

Dokud neorganizujete opoziční stranu nebo kolektivní akci a komunistickou stranu svým způsobem nevyzýváte na souboj, tak vám vězení nehrozí. Když budete psát o studentském masakru z roku 1989, bude to smazáno, ale trest nedostanete.

Takže se necítíte ohrožený?

Každý novinář se samozřejmě cítí trochu v ohrožení, ale opravdu se do vězení dostanete až ve chvíli, kdy si vláda myslí, že máte schopnost, potenciál, záměr organizovat lidi do společné opoziční akce.

Co přesně jsou životní zájmy strany, o kterých jste před chvílí mluvil?

Kontrola centrální vlády, polického systému, zkrátka neohrožená vláda jedné strany. A pak ta známá témata jako Tibet, potlačení studentských demonstrací v roce 1989, historie. Maže se také každá zmínka o nositeli Nobelovy ceny míru Liou Siao-poovi.

Změnily se ty životní zájmy nějak během posledních deseti let?

Třeba Tchaj-wan byl před deseti lety tabu, zvláště když tam probíhaly volby. Ukazoval, že i etničtí Číňané mohou mít funkční demokracii a strana nechtěla dopustit, aby se o tom vědělo. Dnes ale můžete přes sociální sítě sledovat i tchajwanské televizní debaty před volbami, nikdo odkazy na ně nemaže, a také oficiální média o volbách hovoří – i když samozřejmě nějaké věci propagandisticky upraví, třeba název Tchaj-wanu. Naopak citlivým tématem se stala Nobelova cena míru, která byla dříve nekonfliktní. Celkově citlivých témat ubývá.

A víte, kde přesně leží hranice toho, co ještě můžete napsat?

Prostě vidíme, cítíme, co cenzoři mažou a co nechávají, a tím se vědomě nebo podvědomě řídíme. Pozorujeme, co si mohou ještě dovolit naši přátelé, a když nějaká kritika zůstane nesmazána, jdeme tím směrem dál. Všichni tedy akceptujeme nějakou míru autocenzury, jinak se v Číně žít nedá. Obávám se, že to dlouhodobě uzavírá mysl. I když pak žijete pět let na Západě, už to nezmění vaše myšlení; hranice, na něž jste si zvykl, vás dále ovlivňují.

Říkal jste, že citlivých témat ubývá. Je tedy systém o něco svobodnější?

Není, stát totiž na druhou stranu mnohem lépe kontroluje internet. Cenzorský systém je aktivnější a efektivnější než kdy dříve, je rychlejší a obsáhne i sociální sítě. Proto současně platí, že je sice méně politicky citlivých témat, ale stejně bych neřekl, že je více svobody.

Jak sám bráníte tomu, aby vás cenzoři mazali?

Nemám jasná pravidla, prostě to cítím. Abych měl nějakou profesní budoucnost, omezuji se na psaní o zahraniční politice a o svobodě na internetu. Když se mě tedy zeptáte na současnou výměnu čínské vládnoucí generace, tak vám k tomu nic moc neřeknu. Maximálně to, že nevidím velký rozdíl mezi nastupující generací a odcházejícími politiky. Jsou to vlastně ti stejní lidé a neočekávám od nich velké změny – jako ostatně skoro nikdo. Nejsem na to téma ale ani odborníkem, a proto o něm nepíšu, více mě zajímá dění v Egyptě, v Americe, v tom jsem dobrý, na to se chci soustředit. Cenzura však za tohle zaměření jistě může také.

Romney, Obama, všechno jedno

Píšete o dění ve světě. Jaká mezinárodní témata jsou cenzurovaná?

Během protijaponských nálad a demonstrací nemůžete svobodně psát o Japonsku, hodně byly loni třeba blokované informace o arabských revolucích. Strana se bála, aby se jimi někdo neinspiroval. Jinak můžete psát otevřeně vcelku o všem.

I o Americe, kam hned z Prahy odlétáte?

Ano, v tomhle směru jsem pocítil jediný pokus o cenzuru – loni během studentských demonstrací ve Wisconsinu. Strana se zřejmě bála, že nepokoje nějak souvisejí s arabským jarem a s tehdejšími celosvětovými protesty, a proto je radši zamlčela. Bála se nákazy. O Occupy Wall Street už se ale normálně informovalo, oficiální média dokonce ráda ukazovala, že ani Američané nejsou se svou vládou spokojení.

Čína roste, je to už značná mocnost, a proto je pro její budoucnost důležité rozumět světu. Lidé to vědí a milují zahraniční zprávy. Nejčtenější noviny jsou vlastně založené jen na překladech článků ze zahraničí a nic čínského v nich nenajdete.

Upřednostnila by komunistická strana Baracka Obamu, nebo Mitta Romneyho?

Prezidentské debaty ukázaly, že oba mají k Číně stejný postoj. Připomínalo mi to trochu způsob, jakým dva špičkoví manažeři Applu debatují o Samsungu. O Číně mluvili jako o obchodním, ekonomickém tématu, nikoli jako o politickém rivalovi, což se liší třeba od Romneyho postoje k Rusku.

Čína je dnes už tak vlivná, že je tématem americké domácí politiky – nikoli té zahraniční. Žádný americký ani evropský politik už nemůže příliš ovlivnit, jakým směrem se Čína bude ubírat. Už je na to moc silná.

Takže si myslíte, že komunistické straně je jedno, kdo bude příštím americkým prezidentem?

Přesně tak.

Jak čínská média informují o krizi v Evropě?

Profesionálně. Kdyby články byly přeložené do angličtiny, tak by vám připadaly jak vystřižené z evropských novin. Jen výjimečně čínští politici a komentátoři krizi využívají k tomu, aby ukázali, že Čína je silná a Evropa slabá. Většina dobře ví, jak jsou evropské ekonomické problémy provázané s těmi, které teď zažíváme v Číně.

Vtipné je, že některá oficiální média přebírají pohled amerických republikánů a říkají, že za současné problémy může evropský socialismus. To je bizarní, že? Čínská komunistická média kritizují svobodnou Evropu za to, že je příliš socialistická. Tento pohled amerických republikánů je v Číně docela rozšířený.

Jak hodnotíte zpravodajství hlavních západních médií o Číně?

Anglicky píšící noviny dělají vážně dobrou práci, ty německé jsou prý také dobré. Třeba britská média v Číně mají své redaktory déle než sto let, mají dobré kontakty, přístup k těm správným lidem, znalosti se předávají.

Kdo podle vás o Číně píše nejlépe?

Nejradši mám Financial Times. Ale všechna velká média, myslím, podávají dobrý obrázek: The New York Times, The Guardian, The Washington Post, The Wall Street Journal. Ta německá si bohužel nemůžu přečíst, neumím německy.

Hodně západních sinologů kritizuje i zpravodajství těchto velkých mainstreamových médií. Vyčítají jim zjednodušování, špatnou znalost čínské kultury a jazyka.

Pracoval jsem čtyři roky pro The New York Times a pomáhal jim s rešeršemi a analýzami. Díval jsem se vždycky na CNN, zatímco můj šéf sledoval hongkongskou televizi a všemu rozuměl. Jazyk je oknem do cizí země, do její kultury, a všichni zpravodajové těch velkých médií dnes mluví plynně čínsky a navíc mají dobré čínské asistenty. Jazyková znalost reportérů se od devadesátých let výrazně zlepšila – tehdy byla něčím vzácným. Někdy se třeba v Americe účastním panelových diskusí a všichni diskutující umějí dobře čínsky. Čína a Amerika jsou už tak úzce propojené, že se znalost čínštiny pro spoustu lidi stává samozřejmostí.

Ta zmíněná kritika však stále platí pro řadu menších médií – je přece samozřejmé, že nemůžu být dobrým zpravodajem o české politice, pokud nebudu mluvit česky.

Jak svolat, když nejsou slova

Začali jsme povídáním o tom, jak vás osobně změnil internet. Jak změnil celou Čínu?

Změnil myšlení uživatelů, kteří díky němu poznali nové názory, informace, věci. Ale nijak nezměnil politický systém, na to je sám internet příliš slabý. Ke změně poměrů jsou třeba volby nebo protesty.

V arabských státech však sociální sítě umožnily organizování demonstrací, jež potom diktatury svrhly.

Ty státy neměly propracovanou cenzuru a servery sociálních sítí, třeba rozšířeného Facebooku, byly v zahraničí. V Číně ale systém cenzury brání využití internetu ke svolávání protestů. Jeden harvardský profesor udělal výzkum, podle kterého se na sociálních sítích nemaže v první řadě kritika vlády, ale hlavně věty, jež mají potenciál spojit lidi, organizovat protest. Systém blokuje slova jako shromáždění nebo spolupráce, zkrátka slova, bez kterých se při svolávání protestu sotva obejdete. Nemáte pak jazyk, chybějí vám relevantní slova, nemůžete potřebu protestu vůbec vyjádřit. Jak ho potom můžete svolat?

Zdroj:Respekt

Vytisknout článek

© Copyright Cinsky.cz 2005-2017