29. 6. 2017 | 0:03:06
Výběr jazykové verze
cs csen encn cn
Nové články
E-mail
Login
Heslo
Počasí
Měnové kurzy
$l
1 CNY = 3,404 Kč
$l
1 EUR = 26,325 Kč
$l
1 USD = 23,141 Kč
Zdroj: ČNB
Aktualizace: 29. 6. 2017
Čas
Peking:
Praha:
Dnes se událo v Číně
Technology by DANTEM

 

Čínský spisovatel Gao Xingjian - skromný majitel Nobelovy ceny

Čínská kultura a tradice - 6. 5. 2010 - V češtině vychází klíčová kniha Gao Xingjiana, jehož dílo je v rodné Číně dodnes zakázané

foto

Scénka se odehrála na podzim roku 2000 u autobusové zastávky v jihofrancouzské vesnici Teyran kousek od Montpellier. Hlouček netrpělivých cestujících čeká na autobus, který z neznámých důvodů ne a ne přijet. Nervózní ticho náhle přeruší hlas mladíka se sluchátky na uších. "Akorát v rádiu hlásili, že nějaký Francouz dostal Nobelovu cenu za literaturu.“ "Jak se jmenuje?“ padne z různých stran stejná otázka. "Gao Xingjian.“ - "Tak to není Francouz.“ - "Hlásili, že je to Francouz čínského původu.“ - "Tak je to Číňan.“ - "Už není, hlásili, že je teď Francouz.“ Autobus nejede, a na zastávce se proto rozproudí absurdní diskuse o možnostech, jak být či nebýt čínský Francouz a naopak.

Scénka byla symbolicky jak vystřižená z divadelní hry Autobusová zastávka. Ta vedle dalších inscenací jako Poplašný signál či Divý člověk upozornila na pozoruhodné dílo svého autora: prozaika, dramatika, básníka, malíře a dlouholetého běžence Gao Xingjiana. V době zmíněné příhody žil ve Francii už dvanáct let a do kulturního povědomí tamní veřejnosti se dostal vedle dramatické tvorby především jeho literární opus magnum Hora duše. Český překlad mnohovrstevného románu o hledání vlastní identity, vlastní "hory duše“ v zapadlých koutech Číny, kde ožívají legendy o banditech, nevídaných krasavicích, ale i démoni a kouzelná zvířata, vyšel v těchto dnech v nakladatelství Academia. Právě za tuto knihu psanou originální metodou obměňovaného podmětu (děj je vyprávěn v osobách já, ty, on i ona) Gao Xingjian obdržel jako první čínsky píšící autor Nobelovu cenu.

Nepřítel Pekingu

"Dnes se považuji za světoobčana, píšu ve francouzštině, moje knihy a hry vycházejí nebo jsou uváděny v mnoha zemích celého světa. Pochopil jsem, že člověku není osudem pouze jedna země, jeden stát,“ odpovídal před deseti lety čerstvý laureát novinářům na otázky, kým vlastně je, kým se cítí být. Zařadit úspěšného spisovatele totiž bylo těžké i na francouzské poměry. Nikdy nepatřil ke stálým návštěvníkům intelektuálních kaváren pařížského Rive gauche, necpal se do literárních a kulturních pořadů v televizi nebo rádiu ani se neangažoval v politických či společenských kauzách jako jeho francouzští kolegové. Žil a pořád žije ve skromném ústraní na severovýchodním předměstí Paříže - ve čtvrti šedivých činžáků a dělnických domků městečka Bagnolet, kterému od roku 1928 vyjma čtyřleté nacistické okupace z radnice nepřetržitě vládnou komunisté. V jeho případě tak jde o paradoxní zakotvení. Čínu opustil v roce 1988 právě kvůli komunistické perzekuci, a ve Francii proto získal politický azyl. Francouzští stoupenci srpu s kladivem laureátovi Nobelovy ceny nakonec uspořádali velkolepou oslavu. To čínští soudruzi naopak Xingjianovo nejprestižnější ocenění přijali jako záměrnou politickou provokaci. Spisovatel emigrant, jehož dílo je v rodné zemi dodnes zakázané, se díky mezinárodnímu ohlasu a renomé proměnil v jednoho z hlavních nepřátel Pekingu. Podivné ocejchování pro člověka, jenž se povahou pokládá spíše za pozorovatele než aktivního účastníka veřejného či politického dění. V jednom rozhovoru to vysvětlil následovně: "Moc potřebuje nepřítele, a tak si ho vždycky vytvoří. Že to připadlo na mě, je jejich problém. Nemám nic proti spisovatelům, kteří za něco bojují. Ale mě má zkušenost s politikou odradila. Pochopil jsem, že se v ní vede vždy hra zájmů, které mě nezajímají.“ Jaký má vztah ke své vlasti, kde od emigrace nebyl a nikoho blízkého tam už také nemá, lapidárně řekl o kus dál. "Čína, ta velká kapitola mého života, se už definitivně uzavřela.“

Opravdové kořeny

Otevřela se v roce 1940, kdy se Gao Xingjian narodil v provincii Kan-čou na východě Číny za neustálého japonského bombardování. Válečné strádání bylo důvodem, proč jako malý kluk spolu s matkou z této části země prchl do klidnějšího vnitrozemí. Jako by první vynucený útěk do bezpečí venkova předznamenal jeho život na dalších skoro padesát let. V Číně bude totiž utíkat do zapadlých oblastí před politickým pronásledováním, ale i sám před sebou, jakmile mu v dospělosti diagnostikují rakovinu plic.

Když se po válce chopila moci Maova dělnicko-rolnická vláda, jeho velká rodina buržoazního původu (otec byl bankovní zaměstnanec, matka herečka) okamžitě pocítila ideologickou nesnášenlivost tím nejtragičtějším způsobem. Za rudého teroru Gaovi nejbližší příbuzní propadli šílenství a páchali sebevraždy, mrtvé tělo své matky našel ve vodní nádrži kousek za pracovním lágrem, kam byli podobní "paraziti společnosti“ odsunuti. Přesto se budoucímu spisovateli, kterého od dětství přitahuje malířství a tradiční čínské divadlo, podařilo vystudovat francouzštinu na Pekingském institutu cizích jazyků. Od roku 1962 tak začal působit jako redaktor a překladatel světoznámých autorů: Ionesca, Préverta nebo Michauxe. Psal i první prozaické črty, básně, divadelní hry. Po částečném zklidnění poměrů na počátku šedesátých let však čínské kolektivní třeštění znovu nabralo dech. Tentokrát v podobě barbarství kulturní revoluce, kdy v Číně ppřestaly platit i ty nejzákladnější zákony a řády lidské společnosti a všechno bylo doslova postaveno na hlavu. Za naprosté anarchie a davového běsnění zfanatizovaných mládežnických Rudých gard se neničily jen historické památky. Především intelektuálové a umělci byli přinuceni k odchodu z měst na venkov, aby tam "objevili své opravdové kořeny“. Gao tak skončil na šest let v převýchovném táboře, a pak živořil v pustinách, daleko od knihoven a redakcí. Jako první krok k přetvoření na nového člověka dostal příkaz spálit v kufru ukryté osobní zápisky a literární pokusy. "Byl jsem donucen hodit do ohně desítky kilogramů textů, včetně svého intimního deníku. (...) Potom mě poslali na venkov, kde jsem se pokoušel dál psát, ale zase mě chytli a všechno padlo za oběť plamenům. Musel jsem, jinak by mě to stálo život.“

V roce 1976 diktátor Mao zemřel, byl zatčen Gang čtyř a Teng Siao-pching vyhlásil první ekonomické reformy. Jak píše český překladatel Hory duše a sinolog Denis Molčanov v doslovu nyní vydané knihy, Gao Xingjian "je připraven v neočekávaném, překvapujícím, osvobozujícím politickém skoroprázdnu vychrlit svědomitě vše, co mu už léta leželo na srdci a v žaludku“. V tisku se objevují jeho eseje o moderním umění, Gao se stává hlavním autorem avantgardního Pekingského lidově uměleckého divadla. Jeho svobodomyslné články a vůči režimu víc a víc kriticky zaměřené inscenace budí rozruch, přitahují pozornost čtenářů i diváků. Ale i kulturních funkcionářů a cenzorů, kteří po krátké oblevě opět vystrkují růžky. Po inscenaci Divého člověka v roce 1985, kde byla politická kritika zřízení už zcela otevřená, připravil následujícího roku dramatik k uvedení novou hru Druhý břeh. Ta byla však nekompromisně zakázána. Autor byl ze dne na den bez práce, podezřelý z rozvratné činnosti. Navíc právě tehdy mu lékaři objevili rakovinu plic.

Jen pro sebe

Šestačtyřicetiletý spisovatel reagoval na nepřízeň osudu podobně jako kdysi malý kluk prchající s matkou z bombardovaného rodného města. Sbalil si batoh a z dusného Pekingu vyrazil na desetiměsíční cestu podél Dlouhé řeky, od Čchingchajsko-tibetské náhorní plošiny směrem k Šanghaji. Záznamy z tohoto putování nedotčenou přírodou, zapadlými vesnicemi národnostních menšin, kde ještě přežívala autentická tvář staré Číny taoistického učení, buddhistických tradic či různých mytologických bájí a legend, se staly základem díla, které Gao Xingjianovi za čtrnáct let přinese nejvyšší literární ocenění. "Začal jsem ten román psát v Číně s tím, že nebude nikdy publikován. Psal jsem ho jen pro sebe, pozvolna, ale v naprosté svobodě. Text jsem dokončil ve Francii. Když pak Hora duše poprvé vyšla v roce 1990 na Tchaj-wanu ve dvoutisícovém nákladu a prodalo se dvě stě knih, říkal jsem si, tím to končí. A ono to teprve začalo. Skoro jako vždy v životě,“ tvrdí dnes z Bagnoletu autor díla, jehož prvního francouzského vydání v roce 1995 se prodalo na tři sta tisíc kusů. Následně byla kniha přeložena do třiceti jazyků. Skromný a nenápadný nositel Nobelovy ceny z pařížského předměstí bude u nás její českou podobu prezentovat v červnu na Festivalu spisovatelů Praha.

Gao Xingjian

Narodil se v roce 1940 v Číně, od roku 1988 žije ve Francii. Mimo román Hora duše a divadelní hry publikoval řadu dalších románových i esejistických prací, nyní se věnuje především malířství a píše teoretické texty o umění

Narodil se v roce 1940 v Číně, od roku 1988 žije ve Francii. Mimo román Hora duše a divadelní hry publikoval řadu dalších románových i esejistických prací, nyní se věnuje především malířství a píše teoretické texty o umění.

Zdroj:Respekt,Euro

Vytisknout článek

© Copyright Cinsky.cz 2005-2017