O KNIZE: Poselství krajiny

10.06. 2009 Čínská kultura a tradice
Monografie sinoložky z FF UK zabývající se dílem Wang Weje, "buddhy básnictví", jednoho z nejvýznamnějších básníků zlatého věku čínské poezie za vlády dynastie Tchang. Práce je první systematickou studií o čínské poezii v češtině.

Studie Olgy Lomové, která přednáší čínskou literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, představuje Wang Wejovo umění přírodní lyriky v širších souvislostech jeho života a díla s ohledem na dobové básnické konvence. Wang Wejovy osobité, zdánlivě impresionistické črty odhalují duchovní poselství krajiny, hluboko zakotvené v čínské kultuře. U monografií, které jsou v Čechách věnovány čínské poezii, jsme si již zvykli, že obsahují v první řadě překlady. Tyto knihy, domnívám se, nacházejí slušný ohlas u čtenářů; překlady z čínské poezie, na nichž většinou spolupracuje sinolog, který překládá s básníkem, který "přebásňuje" mají jistě svůj půvab (v nejmenším je zde nenapadám), avšak do jaké míry se vyrovnávají s originálem, zůstává čtenáři tajemstvím, protože originál je drtivé většině víceméně nepřístupný. Bohužel ani o teoretickém pozadí čínské poezie se toho příliš nedozvědí, protože v těchto knihách patří literární teorii obvykle pouze úvod nebo doslov o skoupém počtu stránek, které dovolí říci jen to nejzákladnější - snad aby čtenáře přílišná dávka teorie neskolila. Kniha Olgy Lomové Poselství krajiny konečně z této řady vybočuje. Jiný přístup Tvrdím-li, že kniha Poselství krajiny je průkopnickým činem, pak mám na mysli především odvahu nakladatele, který svolil vydat akademickou studii na místě, kde se očekává pouze navyklé básnické opojení s přidáním orientálního tajemna. Tak byla veřejnost naší knižní produkcí vychována, takovému stavu uvykla, a proto bude nejspíš zaskočena tím, že si někdo mimo univerzitní půdu prosadil jiný přístup k čínské poezii. Čtenář bude možná překvapen, že stará čínská poezie JE jiná - taková, jak ji tato kniha vykládá. Rozhodně by se neměl nechat odradit obsáhlým výkladem o struktuře básnického jazyka ani čínskými znaky, které jsou zde funkční, a nikoliv pouze pro ozdobu. Právě naopak: konečně vychází opravdu seriózní a všestranná studie z oboru, který má v našem literárním povědomí již dlouho své místo, ač z různých důvodů v poněkud zkreslené podobě. Není to dlouho, kdy úspěšný překladatel čínské poezie a učený sinolog specializující se na tchangské básníky vedli v Lidových novinách vleklou debatu o své pravdě. Oním sinologem byla právě Olga Lomová. Velmi zjednodušeně řečeno, vytýkala oněm překladům neodbornost, z níž plynulo mimo jiné například to, že nepostihují různorodost básníků v originále. Poselstvím krajiny autorka velmi přesvědčivě ukazuje, jak opodstatněná byla její kritika. Její výklad o formě čínské básně by měl být v této knize srozumitelný i tomu, kdo klasickou čínštinu nezná; čínštináře zase nanejvýš potěší, že je výklad doložen originálem, bez něhož by žádný argument nebyl nic než tápání ve tmě. Doprovodný výklad o formě je totiž mnohem důležitější u básnictví tak odlišného a u jazyka tak vzdáleného, jako je např. čínština, než u západních originálů, evropských i amerických, které jsou nám svou literaturou a kulturou, nesrovnatelněji blíže. Jazyk toho, jenž "stonal přírodou" Studie Poselství krajiny se zabývá přírodní tematikou ve staré čínské poezii, a to na příkladu básníka, s nímž je přírodní lyrika obvykle, byť ne zcela oprávněně, spojována: s Wang Wejem (žil 699 až 760). Tento autor u nás není neznámý: ve Zpěvech staré Číny, jakési tamější čítance čínské poezie u nás, nalezneme sedm jeho básní (v nejúplnějších vydáních z roku 1957 nebo 1988), a v roce 1987 dokonce vyšla antologie Trojzvuk, sestavená pouze z jeho básní a z básní dvou dalších tchangských básníků (v překladu Marty Ryšavé). Lomová v Poselství krajiny charakterizuje Wang Weje jako formálně vytříbeného básníka, který dokáže prostými slovy přesvědčivě zobrazit krajinu a jejím prostřednictvím "vyjádřit myšlenky a pocity, které fyzickou podobu krajiny přesahují a mysl čtenáře provokují ještě dlouho poté, co vlastní báseň dozněla" (str. 135). Autorka obrací pozornost k Wang Wejovým dvojverším a zjišťuje, že jeho "sláva básníka přírody" vychází právě z nich. Dvojverší (tuej-lien) byla a jsou v Číně nesmírně oblíbená, lze říci, že v praxi jsou vnímána jako samostatná forma. Českému čtenáři dosud vlastně nebyla zprostředkována. Na příkladech Wang Wejových dvojverší se autorka pouští do komplexního rozboru jeho básnického jazyka a čtenář si podle něho může vytvořit solidní představu o básnickém jazyku čínských regulovaných básní vůbec. Rozbor Wang Wejova básnického jazyka lze objektivně hodnotit jako nejoriginálnější část knihy, v rámci české poetiky je tato kapitola přínosem nejen díky obsahu, ale i díky své novosti. Kniha napoví, jak těžké je pracovat s původní terminologií čínské básnické teorie. Kromě nutnosti vypořádat se s významy abstraktních pojmů je zde navíc nutné zorientovat se i v jejich mnohoznačnosti, která je pro čínštinu příznačná. Není vyloučeno, že budoucí autoři zvolí jiné ekvivalenty než ty, které autorka užívá (str. 120, 135, 137-138, 150, 217 aj.), ale ještě pravděpodobnější je, že se její verze klíčových pojmů definitivně "ujmou". Velmi pádným nástrojem pro názornost je totiž všudypřítomné znění v originále, doplněné všestrannou a pečlivou argumentací. To ostatně platí i pro výklad textů Wang Wejových básní i básní jiných básníků (v druhé kapitole). Poselství krajiny vzbuzuje velké naděje, které bezprostředně nesouvisejí s obsahem knihy. Můžeme totiž říci, že česká sinologie stojí dnes na prahu své vlastní renesance, díky poměrně vysokému počtu studentů a nových absolventů čínštiny na Karlově univerzitě a na Univerzitě Palackého. Dá se očekávat, že se její odborná úroveň stane příkladem řadě podobných erudovaných prací, které zprostředkují českým čtenářům čínskou poezii a kulturu vůbec podstatněji než tomu bylo dosud. Lucie Olivová, Lidové noviny, 9.9.1999

Zdroj:LN

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.