24. 4. 2017 | 10:20:39
Výběr jazykové verze
cs csen encn cn
Nové články
E-mail
Login
Heslo
Počasí
Měnové kurzy
$l
1 CNY = 3,657 Kč
$l
1 EUR = 26,935 Kč
$l
1 USD = 25,179 Kč
Zdroj: ČNB
Aktualizace: 24. 4. 2017
Čas
Peking:
Praha:
Dnes se událo v Číně
Technology by DANTEM

 

Křesťané a komunisté v Číně

Čínské komentáře - 5. 6. 2005 - Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny, vesměs mučedníků - obětí boxerského hnutí.

Křesťanství v Číně

Kanonizace prvních čínských světců, zdá se, pokazila Pekingu radost z jeho vlastního jubilea a dále zkomplikovala již tak dosti napjaté vztahy mezi Čínou a Vatikánem. Vatikán je vedle Makedonie jediným evropským státem, udržujícím diplomatické styky nikoli s Pekingem, ale s Tchaj-pejí. V posledních letech se zdálo, že mezi Svatou stolicí a Čínou nastává jisté tání a že vývoj směřuje k možnému navázání oficiálních vztahů. Potom však zveřejnila loni v létě agentura Fides údajný čínský dokument, z něhož vysvítalo, že Peking je odhodlán rozhodně potírat "tichou církev" v Číně i po případném navázání styků s Vatikánem. V lednu jmenoval nové biskupy oficiální "vlastenecké" katolické církve bez konzultace s Římem a v průběhu roku uvěznil několik vysokých prelátů podzemní katolické hierarchie.

Jubilejní kanonizace čínských mučedníků potom již jen stvrdila hluboký propad vzájemných vztahů a znovu oživila ideologické třenice o úloze křesťanství a misionářů v čínských dějinách, o charakteru boxerského povstání i obecněji o imperialismu, xenofobii a intoleranci. Křesťanství pronikalo do Číny v několika vlnách. První historicky doložení křesťanští misionáři se v Číně objevili L.P. 635, na počátku kosmopolitně orientované dynastie Tchang.

Tito misionáři byli nestoriáni z Persie a v Číně se udrželi zhruba 200 let. Jejich učení bylo v té době často považováno za odnož (rovněž "západního") buddhismu, což se nestoriánům nakonec stalo osudným. Při perzekuci buddhistů v roce 845 byli s nimi hozeni do jednoho pytle, jejich kláštery byly srovnány se zemí a misionáři byli vypovězeni ze země. O křesťanství potom nebylo v Číně slyšet nějakých 400 let. Ve 13. a 14. století se křesťané do Číny nakrátko vrátili díky pohostinnosti mongolské dynastie Jüan, otevřené vůči cizincům (nikoli však vůči domácím Číňanům). Znovu se objevili nestoriáni a nově také františkáni. Jejich evangelizační úsilí se téměř výhradně obracelo k vládnoucím Mongolům a ignorovalo etnické Číňany (Chany), přežívající v podmínkách jakési rané formy apartheidu. Po smetení dynastie Jüan čínskými povstalci roku 1368 zmizeli křesťané spolu s nenáviděnými Mongoly a nebylo po nich opět ani vidu ani slechu po dalších 200 let.

Další kapitolu evangelizace Číny zahájil italský jezuita, slovutný Matteo Ricci na přelomu 16. a 17. století. Ricci projevil ve svém misijním úsilí pozoruhodnou citlivost vůči hostitelskému prostředí. Naučil se plynně čínsky, osvojil si klasickou čínskou vzdělanost a přizpůsobil se i čínským zvyklostem, včetně odívání. Slavil významné úspěchy u dvora a literátské elity a spolu se svými pokračovateli byl na nejlepší cestě etablovat křesťanství v čínském kulturním kontextu.

Úspěchy jezuitů nakonec zhatila řevnivost konkurenčních řádů, především dominikánů a františkánů. Ti začali z pozic křesťanské ortodoxie kritizovat jezuitskou kulturní syntézu, která čínským konvertitům tolerovala rituální uctívání předků a Konfucia. Během následného "sporu o čínské rity" se vyslanci papeže Klementa XI. podařilo urazit císaře Kchang-siho, a ten pak následně všechny misionáře, jezuity, dominikány i františkány, vyhostil. Perzekuce křesťanů v Číně ještě zesílila za jeho nástupce Jung-čenga, křesťanství však tentokrát již z Číny nikdy nevymizelo, pouze přešlo do svého prvního období faktické ilegality.

Misionáři a dělové čluny

Tyto první tři pokusy o evangelizaci Říše středu proběhly ještě před otevřením Číny, a jsou tedy vcelku prosty ideologického balastu, který se naopak lepí na vše, co následovalo po opiových válkách v polovině 19. století. Opiové války otevřely Čínu evropskému pronikání v oblasti obchodu, ale i misijní činnosti. Zvláště pekingská smlouva po druhé opiové válce z roku 1860 deklarovala implicitně zvláštní postavení pro evropské, zejména katolické misionáře.

Tuto klauzuli si potom vzaly západní mocnosti za záminku pro právní a mocenskou "ochranu" svých misionářů i jejich konvertitů. Zejména Francie, jež nikdy nevynikala subtilností své diplomacie, si v Číně vytvořila jakýsi "náboženský protektorát" pro všechny katolíky. Křesťanské misie potom v Číně rostly jako houby po dešti, ale jejich světská pozice byla poněkud dubiózní. Na jedné straně byly jedním z významných faktorů na cestě Číny k modernitě. Jejich překladatelské, vydavatelské a vzdělávací úsilí významnou měrou přispělo k překonání relativní zaostalosti čínských kulturně společenských institucí v té době. Například paralelní vzdělávací systém, který vytvořily, byl sice zcela mimo kontrolu čínských úřadů (a tedy nástrojem "imperialismu"), jedině díky tomu se však v Číně prosadila přijatelná alternativa ke zkostnatělému a v té době již prakticky zcela nefunkčnímu tradičnímu školství. Na druhé straně bylo veškeré pozitivní úsilí křesťanských misií zatíženo explicitní mocenskou ochranou západních mocností. Misionáři a jejich konvertité tak byli, právem či neprávem, nahlíženi jako agenti imperialismu, proponenti obchodu s opiem atd.

Právní záruky pro misionáře, rozšířené posléze i na čínské křesťany, je zcela hmatatelným způsobem zvýhodňovaly v každodenním životě a současně vedly k jejich zatahování do odvěkých lokálních sporů. Zejména v severní Číně se křesťané postupně nechali zavléci do místních vendet mezi bandity, lokálními milicemi a rolnickými domobranami. To vedlo nakonec spolu s postupujícím zbídačováním severní Číny a dlouhotrvajícími suchy k tragickým důsledkům během boxerského povstání.

Boxerské povstání v letech 1898-1900 bylo extrémně xenofobní reakcí na imperialistické pronikání do Číny v druhé polovině 19. století. Jeho název je odvozen od bizarních bojových rituálů, v nichž se propojovaly prvky bojových umění wu-šu, dechových cvičení čchi-kung a pokleslých forem tradiční magie. Ve svých počátcích se hnutí deklarovalo jako protimandžuský odboj, usilující o obnovu čínské dynastie Ming, potom ale otočilo o 180 stupňů, získalo oficiální podporu mandžuského dvora a vyhlásilo heslo "Na podporu (mandžuských) Čchingů, proti cizincům" (v té souvislosti nelze nevzpomenout nedávného obratu studentského aktivismu v Číně od Tchien-an-menu k protizápadním vášním po loňském vybombardování ambasády v Bělehradě).

Terčem jejich náporu se stali hlavně misionáři a čínští křesťané, které bez výběru masakrovali, obvykle se značnou dávkou brutality. O svých obětech šířili ty nejneuvěřitelnější pověry, srovnatelné zhruba s některými protižidovskými předsudky ve středověké Evropě. Celé jejich "povstání" byl vlastně jakýsi rituální pogrom s čínskými charakteristikami (a v čínském měřítku). Většina z nových čínských světců při něm zahynula vpravdě mučednickou smrtí.

Ďáblův advokát

Co však vedlo papeže k jejich kanonizaci? Vzhledem ke kontroverznímu image křesťanských misií v Číně musel Vatikán s nepříznivou odezvou Pekingu počítat. Jan Pavel II. se oproti svým předchůdcům při výběru případných světců nevyhýbá konfrontacím s autoritativními, případně bojovně antiklerikálními režimy (svého času Mexiko). Navíc má zcela specifický postoj ke "svatosti" jako takové. Kanonizací čínských mučedníků dosáhl celkový počet světců éry Jana Pavla II. 447 mužů a žen, což je více než během celých předchozích dějin Církve svaté dohromady. Jan Pavel II. očividně žije ve víře, že světci jsou v každodenním životě kolem nás běžnější, než si obvykle připouštíme.

Počet světců během jeho pontifikátu rostl nepřímo úměrně tomu, jak se snižovaly stavy profesionálních kněží. Katolická církev jako by se posouvala od přímé duchovní správy prostřednictvím církevní hierarchie k symbolickému vedení příkladem, zosobněným světci. Jan Pavel II. také podstatně zjednodušil proces kanonizace nových světců. Tradičně se tento proces podobal jakémusi posmrtnému trestnímu řízení; obhájci museli svého kandidáta hájit proti kanonickému právníkovi, známému jako "ďáblův advokát", který se všemožně snažil napadat světcovu zbožnost a ctnost. Kandidát byl a priori vinný, dokud nebyla prokázána jeho nevina. Jan Pavel II. nahradil toto řízení kolegiem církevních zpravodajů, kteří mají za úkol připravit jakýsi kritický životopis kandidáta.

Vyhlášení čínských světců podle očekávání narazilo na odpor Pekingu, málokdo však očekával jeho intenzitu. Čínský propagandistický aparát jako by převzal uvolněnou úlohu ďáblova advokáta a vložil se do ní s vehemencí kovaných vědeckých ateistů. Noví světci byli podle něj jako skupina pouhými "agenty imperialismu"; jako jednotlivci to byli "hříšníci", kteří bili malé děti, znásilňovali ženy a dívky a vraždili prosté Číňany. Smrt z rukou fanatických "boxerů" si plně zasloužili a jejich kanonizace je urážkou čínského lidu i čínských (vlasteneckých) katolíků.

Vlastenectví a zhoubné kulty

Ve svém mírně řečeno jednostranném pohledu na křesťanské mučedníky v Číně se Peking de facto vrátil k ideologické pozici běžné za kulturní revoluce, kdy byli protikřesťanští "boxeři" bezvýhradně oslavováni jako národní hrdinové. Jejich excesy byly omlouvány jako nutné revoluční násilí a velké rozpaky nebudily ani jejich "nevědecké" pověry a magické rituály.

To je dnes tím podivnější, že daleko krotčí rituály jiné čínské sekty, vycházející v některých ohledech ze stejných pramenů (čchi-kung, lidový buddhismus a taoismus), Peking potírá s ještě větší razancí než podzemní katolickou církev. Zatímco "boxeři" jsou vlastenečtí hrdinové, Fa-lun-kung je "zhoubný kult", který se dopouští podobných zločinů jako hříšní katoličtí svatí: podvodů, smilstev a vražd. Zdá se tedy, že Peking nemá potíže ani tolik s křesťanstvím, jako spíše s náboženstvím a jakýmkoli odlišným systémem hodnot jako takovým. Paradoxní je, že se ve svém boji proti konkurenčním ideologiím sám často pasuje do role konečného arbitra jejich pravověrnosti. Papežovy svaté prohlašuje za "hříšníky", proti dalajlamovým nominacím na význačné lamy staví své vlastní kandidáty, a stává se tak při všem deklarovaném ateismu odborníkem na komplikované - a ovšem silně "nevědecké" - mystérium buddhistické reinkarnace.

V případě katolických mučedníků je odmítavý postoj Pekingu pochopitelný, jeho primitivní rétorika, blízká kulturní revoluci, je však dosti znepokojivá. Vzbuzuje dojem, že se současný čínský režim nedokáže podívat na historii střízlivýma očima a minulost i současnost nahlíží nebezpečným prizmatem zjednodušujících generalizací a všeobjímající ublíženecké xenofobie.

Martin Hála (23. 10. 2000) (martin.halamdlf.cz)

Vytisknout článek

© Copyright Cinsky.cz 2005-2017