Jednou před Velikonocemi se mi sestřička v jeslích, kam jsem šla vyzvednout synka, snažila naznačit, že si má další den něco vzít s sebou. Pár českých slovíček sice umím, ale když aboslutně netuším ani neodhadnu, co chce mluvčí říct, můžu se jen zmateně domýšlet. Naštěstí maminka jednoho synkova spolužáka uměla anglicky a zapáleně mi vysvětlila, že další den si děti mají přinést dvě prázdná vejce. Vím, že o Velikonocích se v Česku malují vajíčka a lidé se jimi obdarovávají, každý rok jsem si připravila nějaké dárečky pro kluky koledníky, co chodí od dveří ke dveřím a zpívají, obvykle mě jakožto paní domu taky symbolicky vyšlehají pomlázkou, aby mi tradičním způsobem popřáli štěstí, a pak čekají na nějaký překvapivý dáreček. Jednou jsem koledníky velice bohatě podarovala a pak přišli ještě s kamarády znovu, potom zazvonili potřetí a to už jsem se chtěla zlobit, že zneužívají tradičního svátku k obtěžování lidí, ale v tu chvíli jsem se dovtípila, že chtějí vyloudit brvené vajíčko. Tváří v tvář těmto odhodlaným hochům jsem musela s lítostí oznámit, že nejsem připravená. Když jsem viděla jejich zklamané výrazy, vzpomněla jsem si alespoň na samolepky s králíčky a kraslicemi, které jsem dostala od kamarádky, a každému klukovi jednu někam přilepila. A pak jsem si jako už mnohokrát řekla, že mě omlouvá, že jsem cizinka. Nikdy mě nanapadlo malovat kraslice a dost jsem pochybovala, že by je v dnešní době každá česká rodina vlastnoručně vyráběla. Říkala jsem si, že taková ruční práce je příliš vzdálená realitě. Ale přesto jsem se nemohla v duchu zbavit zklamaných pohledů těch několika chlapců. A tak když jsem si letos před Velikonocemi všimla pestrobarevných papírových vajec v obchodech, byla jsem odhodlaná nějaká koupit a dát do nich bonbóny, abych měla koledníkům co dát. To mi sestřička z jeslí zrovna čte myšlenky, říkám si, taky chce dát před Velikonocemi dětem nějaké ty bonbóny jako sladké překvapení. Před různými svátky často dávají dětem do šatních skříňek pár bonbónů nebo jim nafouknou balónek, je to sice malý dárek, ale je z něj vidět laskavá péče, děti z nich mívají obrovskou radost. Jsou Velikonoce, říkám si, tak to samo sebou spojuje s kraslicemi, bonbóny budou jistě vloženy do vajíček, copak by jesle opravdu dávaly rodičům za „domácí úkol“ vyfukovat vajíčka?! Na základě této dedukce jsem se synkem šla rovnou z jeslí do obchodu, vybrali jsme několik krásných papírových vajíček a celou cestu jsem chlapci vyprávěla, co se o Velikonocích událo, aby byl s dětmi ze školky naladěn na stejnou vlnu. Druhý den ráno jsme s velkým nadšením přinesli vajíčka do jeslí, ale jedna maminka na mě hleděla nevěřícným pohledem, který mě přiměl v duchu zaúpět – oni opravdu chtěli pravá vejce! Skutečně, sestřička mi dvě ukázala a vzorově předvedla i způsob, jakým skořápku vyprázdnit. Když jsme se ten den vrátili domů, vysvětlila jsem jednak synkovi, jak jsem se spletla, a rozehnávala jeho nešťastnou náladu, jednak jsem s vervou vytipovala dvě největší vejce, co jsme doma měli – přišlo vhod že kupujeme vždycky velikost L. Na každé straně jsem prorazila dírku, silně skrz jednu foukla, a ejhle, bílek i žloutek pomalu vytekly druhou stranou. Pak jsem skořápky dočista vymyla a navlékla na párátka, připravená původně na pečení masa. Protože už jsem se nehodlala k tomuto zvyku stavět netečně a být na sebe málo přísná, měli jsme ten večer čtyři vajíčka a druhého dne jsem odevzdávala dvě skořápky, na něž se učitelka pochvalně usmívala. Pátek před Velikonocemi všichni rodiče dostali při vyzvedávání dětí dílo, které se svými ratolestmi (a samozřejmě i jejich učitelkou) vyprodukovali, dvě kraslice. Protože máme chlapce, vybrala nám učitelka s modrým podkladem, na němž se třpytila zrnka písku, prosté, ale roztomilé. Netřeba zdůrazňovat, že modrý nátěr vytvořila určitě učitelka, co se týče zrníček, představila jsem si, jak dvouapůlletý syn s páratkem v ručkách vyvaloval vejce v písku. Vajíčka sice nebyla od domácí slípky, ale přece jen to byl výběr lepších dvou ze čtyř, hned jsem poznala, že jsou naše. Byla jsem za tu pozornost sestřičce vděčná, i za to, že tak pečlivě vymyslela způsob úpravy vhodný pro tyto malé děti. A tak u nás letos taky byla dvě barvená vajíčka. Po několika dnech jsem na internetu četla článek jedné Číňanky, která se provdala do Německa, o její svatbě. Vyprávěla také o tom, jak pro své přátele pečlivě vyrobili svatební oznámení se svou fotografií. A blahopřání od ženichových německých přátel také byla velmi krásná, některých měla velmi nápaditý text pozdravu, některá byla také s velkou pečlivostí ručně vyrobená, což dodalo jejich svatbě zvláštní kouzlo. Zato nevěsta dostala z Číny jen přání elektronickou poštou, což ji nemohlo trochu nezklamat. Jedna kamarádka mi říkala, že některé německé firmy, prodávající stavební materiál, dodávají komplety pro výstavbu rodinných domků v kontejneru tak, že po otevření jsou hned po ruce nástroje a materiál na základy, pak pro stavění zdí, když dojde na vsazení oken, narazí i v kontejneru na okenářské potřeby. Úroveň služeb je skutečně dokonalá do nejmenšího detailu. A nemusíme chodit k průmyslovým výrobkům, i květinářská hlína, sazenice, semínka a honjiva jsou prodávány spořádaně zabalené. Ale i v takto vyspělém komerčním systému si lidé dál sami staví domy, skoro každý sám pečuje o svůj trávník (má-li jaký), pořád mají skoro v každém domě nástroji plně vybavenou dílnu (jen v chudších rodinách poněkud zašlejší a historičtější, v bohatých rodinách trochu vyšší třídy), v každé rodině někdo umí spravit kolo, i ve městech lidé chovají slepice. A tak i barvení vajec, takový ukázkově řemeslný zvyk, se uchoval až do dneška. V materiálně vyspělém světě je zdá se víc, nikoli míň věcí, kterými mohou a chtějí lidé sami manipulovat. Od Velikonoc už uplynul skoro měsíc, ale u nás doma na čestném místě stále stojí vystavena dvě barvená vejce. Originál článku v čínštině naleznete zde .