Aniččin blog č.3 - Něco o jídle

20.03. 2006 Čínská kultura a tradice
...totiž dokud je čas a pamatuji si něco z toho, jak mi prvního třičtvrtě roku chutnalo čínské jídlo. Brzo totiž bude načisto pozdě a vize nakládaného hermelína s Gambrinusem, případně zapékaných brambor posypaných strouhaným sýrem zcela zažene přednosti čínských cchajů.

Dokonce už i v Čechách jsou pryč doby, kdy se při zmínce o čínské kuchyni jedním dechem vyslovilo taky pes nebo had, a na opičí mozek si také vzpomeneme spíše při hovoru o politice než o čínské kuchyni. Na pověstného „bóbika“ si ovšem vzpomenu pokaždé, když mezi znaky v menu v restauraci zahlédnu „kou-žou“ – psí maso. Češi, Pražané určitě, mají čínské restaurace rádi a rychlé kaj-fany (jídla, kdy je rýže a cchaj na jednom talíři) si pilně nosí do svých kanceláří, i přes veškeré hygienické aféry. Ovšem i ty nejchutnější české mutace čínských jídel jsou prdlajs proti tomu, co vám předloží v posledním čínském bistříčku u zaplivaného stolu. Skutečně až po dlouhé době, kdy nejíte nic jiného, se vám přejí maso nakrájené na tenké nudličky nebo na plátečky – „žou-s´“, „žou-pchien“ nasáklé pokaždé jinou, ale přece pro Evropana nějak stále stejnou chutí koření a sojové omáčky. Rádi byste se časem do něčeho zakousli, do fláku masa, do brambory, do knedlíku. Přichází možná vaše ujgurská fáze – přinejmenším ujgurské „ta-pchan-ťi“ – velký kuřecí talíř kusy brambor a masa obsahuje a připomíná trochu naše guláše. Touha po co nejjednodušší nemastné chuti vás přivede k paockám a ťaockám – něco na způsob plněných knedlíků připravovaných na páře nebo vařených. Zdá se, že tyto, a pak ještě plasky jsou jedinou možností, jak může v Číně přežít vegetarián – jinak ovšem svou norskou vegetariánskou spolužačku nechápu, že omezení plynoucí z nezvyklé stravy dokázala doplnit ještě masovým limitem. O tom, jak se bývalá anarchistka a přesvědčená „antiglobalistka“ utíká do KFC, aby schroustala svůj kuřecí řízek, odmítám vypovídat a bude mě za to soudit bůh. I slunce má své skvrny a já opravdu upřímně lituju každého jídla, které jsem snědla v pekingském globálním řetězci místo v Praze u Pivrnce.

Pozn. editora: Aniččin blog je volný žánr, za jehož obsah odpovidá výlučně sama autorka. Ne všechny zmiňované skutečnosti musí nutně vyjadřovat názor redakce www.cinsky.cz

Anna Dostálová
anna.dostalova@cinsky.cz

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.