28. 3. 2017 | 1:25:51
Výběr jazykové verze
cs csen encn cn
Nové články
E-mail
Login
Heslo
Počasí
Měnové kurzy
$l
1 CNY = 3,609 Kč
$l
1 EUR = 27,020 Kč
$l
1 USD = 24,813 Kč
Zdroj: ČNB
Aktualizace: 28. 3. 2017
Čas
Peking:
Praha:
Dnes se událo v Číně
Technology by DANTEM

 

Děti cizinců to nemají lehké

Češi očima Číňanů - 26. 2. 2006 - My jsme si svůj úděl a životní styl „lidí odjinud“ zvolili dobrovolně, ale našim dětem jsme žádné právo volby nedali, naopak jsme je vystavili konfliktům s většinovou společností v nejexponovanější přední linii.

Cestou ze školy si mi syn postěžoval: „Teď už se mi tolik nelíbí chodit do české školy.“

Už když mu bylo rok a půl, začal chodit do českých jeslí, od tří let pak chodil do české školky, vystřídal dokonce dvě. Nejdřív jsme se báli, aby při přechodu do nové třídy neměl jako dítě cizinců potíže zapojit se do kolektivu, ale všechno proběhlo hladce, nejenže snadno splynul s místními dětmi, dokonce si školku velice oblíbil a často se na nás zlobil, že ho bereme domů moc brzy.

Když začal chodit do školy, nedával na sobě nic znát, ale bylo cítit, že se bojí, možná to bylo i kvůli našim radám a „myšlenkové přípravě“, možná jsme do nich přimísili až příliš důrazu na žákovské povinnosti. Ale uteklo pár měsíců od začátku školního roku a řekl mi, víš, mami, nejdřív jsem se bál, že se budu špatně učit, ale teď mám pocit, že mi to docela jde. Nejdřív jsem si myslel, že chodit do školy je těžké, teď mám pocit, že už to tak těžké není. Často nám oznamoval, kolik má kamarádů, že hodně žáků ve škole zná jeho jméno, co říkala paní učitelka...

Opravdu jsme neměli obavy o jeho začlenění do místní školy – ale jak se dalo čekat, problémy přece jen nastaly.

„Spolužáci říkali, že Čína je špatná, že můj táta a máma nic nevědí, všichni Číňani prý nic nevědí.“

„Spolužáci říkali, že Česko je veliké a Čína maličká. Prý ať tak nebo tak, Ćesko je velké a Čína malá!“

„Já mám Česko rád, když jsem byl malý kluk, taky jsem s ostatními říkal, že je Ćesko velké, ale teď, i když mám Česko pořád rád, už vím, jak to je.“ Z toho, co nám syn vyprávěl, nám do smíchu nebylo.

Shromáždili jsme pro něj důvody, proč může být hrdý.

Ukázali jsme mu na mapě světa Česko a Čínu. Řekli jsme mu, že Čína je jedna z největších zemí na světě, skoro tak velká jako celá Evropa bez Ruska, zatímco Česko je země dost malá.

Na mapě Evropy jsme mu ukázali, kde už všude byl, když nepočítáme přestupy na letištích, viděl už 10 evropských států, když se k tomu přidají Čína a Tunisko, je to 12 zemí, na jeho věk vůbec ne málo.

Řekli jsme mu, že všude jsou dobří a špatní lidé, Čína je velká a Číňanů je hodně, proto je v Číně hodně dobrých, ale i špatných lidí.

Řekli jsme mu, že v Číně je opravdu hodně věcí špatných, ale žádná země není dokonalá. Protože je Čína tak velká, dát ji do pořádku není vůbec lehké, není nic zvláštního na tom, že má hodně problémů.

Řekli jsme mu také, aby svým spolužákům řekl: „Vidíte, já jsem taky Číňan, jsem podle vás dobrý nebo špatný? Nemluvte o těch Číňanech, které vůbec neznáte.

Bylo nám jasné, že se bude s kamarády urputně přít, ale ve výmluvnosti se s českými dětmi nemůže měřit, když je navíc sám a proti němu bude možná spousta pus a jazyků.

Bylo nám také jasné, že určitě kvůli tomu, co řekli jeho kamarádi, nezanevřel na svoji vlast, pořád je hrdý na Čínu. Bereme ho na ambasádu, kdykoli tam něco pořádají, viděli jsme skoro všechny čínské kulturní soubory, byli jsme s ním v Číně za dědečkem a babičkou, vzali jsme ho na Velkou zeď... Nevtloukáme do něj žádná hesla, ale všimli jsme si, že si sám kreslí čínskou vlajku s pěti hvězdami. Když jsme byli na představení Jinanských akrobatů, byli spolu s českým chlapečkem, co seděl vedle, radostí celí pryč. To nebylo jen obyčejné divácké vzrušení, byla z toho cítit hrdost, která se nedá potlačit.

Viděli jsme, že sedmiletý človíček zažil nelíčený otřes z toho, že nemůže vybojovat pozici, která mu náleží; že i když je pravda jasně na jeho straně, nemůže zvítězit; že proti němu, cizinci ze země za horami a řekami, se vede přímý útok dětskými řečmi, a děti neznají slitování.

Pro dospělého by takový útok nestál za řeč, ale sedmiletý človíček žije ve svém malé světě, dívá se z výšky jen metr a kousek, nechce si přiznat svoji slabost, ale na to, aby čelil odlišné většině, na to potřebuje moc odvahy.

My jsme si svůj úděl a životní styl „lidí odjinud“ zvolili dobrovolně, ale našim dětem jsme žádné právo volby nedali, naopak jsme je vystavili konfliktům s většinovou společností v nejexponovanější přední linii. My dospělí si můžeme volně vybírat společnost, která nám padne do noty, a strategicky se podle svých schopností ukrýt před většinou do kouta; ale své děti, jejich zranitelné dušičky a slabá tělíčka jsme postavili hned za pomyslnou přijímací přepážku, tváří v tvář všemu umírněnému přesvědčování i bojovným výpadům, které z většinové společnosti přícházejí.

Děti to nemají lehké!

Nikdy jsem si nemyslela, že by Češi byli zvlášť tolerantní národ, proto si taky nemyslím, že jsou hrozně netolerantní, nemám vůbec ambice je hodnotit. Žijí tu skvělí synové a dcery českého národa, vyvinula se tu vynikající česká kultura, tato země nás přijala, její kultura nás dnes a denně ovlivňuje, zdejší lidé se k nám stavějí přátelsky, obezřetně, s obavami, i s nepřátelstvím pramenícím z temné nevědomosti... Naše děti se tu přímo narodily, je to nejdůležitější místo v jejich životě vedle jejich vlasti. Jeden můj přítel po čtyřicítce mi řekl, že i když žil na různých místech, v Praze strávil nějvětší část života.

Objala jsem synka kolem ramen, chtěla jsem mu tolik říct: „Musíš být nejlepší, vybojovat si svoje místo, pak tě nikdo nebude moct přehlížet!“ Ale než mi to vyšlo z úst, zase jsem tu větu spolkla, bála jsem se, aby to pro něj nebylo moc vážné, pro čínské dítě je to hrozně vážná řeč. Vím, že je šikovný a že stejně jako každé dítě přirozeně touží být silný a vyhrávat, a to bohatě stačí. Nebudu mu do duše zasévat další semínka soutěživosti, nechci, aby vyrůstal pod stálým tlakem. Zaslouží si bezstarostné dětství, protor k rozvinutí sebe sama. To, co si musí vytrpět proti ostatním, mu nesmí přinést neustálý boj s vlastním komplexem méněcennosti, musí mu to dodat odvahu, snášenlivost a otevřít mu obzory.

A tak si pořád dokola říkám, čemu už nyní pevně věřím, že v dnešní době není největší překážkou a nejhlubší propastí prostor. Naše děti se pohybují na mezinárodním jevišti, které pro ně jejich rodiče připravili. Musíme je vzít dál a ukázat jim víc, jejich čínský domov, který si nosí v srdci, i jejich český domov, ve kterém vyrůstají. Oba se určitě tam hluboko uvnitř nějak srovnají...

Originál článku v čínštině naleznete zde .

Han-Xu; překlad Jiří Hudeček

Vytisknout článek



Komentáře čtenářů
Titulek Autor Datum

© Copyright Cinsky.cz 2005-2017