Spokojené zdřímnutí: „Setkali jste se s rasovou diskriminací?“

24.01. 2006 Češi očima Číňanů
-------------------------------------------------

Nedávno jistá českou vládou najatá agentura pro výzkum veřejného mínění oslovila část Číňanů žijících v Čechách s anketou o „rasové diskriminaci“. Téma tohoto průzkumu je podle mnohých našich zkušeností již poněkud pasé. Sen Martina Luthera Kinga se již dávno uskutečnil, dokonce podle toho, co se říká o Americe, jsou teď terčem „diskriminace“ spíš bílí, například na státních univerzitách jsou sice výsledky zkoušek bílých uchazečů jako celku výrazně lepší než černých, ale aby se vyhnuli nařčení z „rasové diskriminace“ a zaručily podíl přijatých černých studentů, odmítnou univerzity raději bílého uchazeče s vyšším počtem bodů a přijmou černého s nižším. Dost mi to připomíná čínskou politiku ochrany menšinových národností, systémovou nerovnost v hodnocení celostátních maturitních zkoušek mezi jednotlivými čínskými regiony a podobně. Co se týče našich osobních zkušeností ze života v Česku, je sice pravda, že odtaženost čínské komunity od majoritní společnosti omezuje příležitosti k možným přímým konfliktům, avšak i přesto se domníváme, že rasová diskriminace není v většině společnosti obecně rozšířený problém. Ovšem mezi lidmi z různého prostředí se parciální a osobní problémy, rozpory, nedorozumění a vzájemné předsudky přece jen často vyskytují. „Prostředí“ může znamenat odkud člověk pochází, jeho pohlaví, výchovu, profesi, ke které patří, sociální a ekonomické prostředí, ale i rasu. Když lidé z nějakého prostředí na základě historických zkušeností, zpráv sdělovacích prostředků, jednání některých svých příslušníků a podobně vytvoří u ostatních nějaký dojem, je pro ostatní lidi skutečně obtížné vymanit se z tohoto prvotního a proto nejsilnějšího dojmu. A protože to často jsou právě špatné zkušenosti, které působí na lidskou paměť jako největší šok, nelze se vyhnout vzniku určitých bariér. Obzvláště dnešní doba, kdy se osobní prostor neustále zmenšuje a každodenní stres neustále stupňuje, způsobuje u některých lidí nevyhnutelné přerůstání nepochopení v nedorozumění, nedorozumění v rozpory a nesnášenlivost až diskriminaci. Pokud se takové rozpory vyskytnou mezi lidmi různých ras, je to o to citlivější. Často vzbuzuje stejné jednání ostřejší reakci, pokud se ho dopouštějí cizinci; a naopak lidé, kteří jsou neustále v psychologicky slabší pozici hosta, o to snáz propadnou kvůli nepříjemným událostem rozhořčení a hněvu. Myslím, že hodně Číňanů má v tomto ohledu podobné zkušenosti jako my. Čínské přísloví říká, že ..., různé rasy jsou si opravdu vzdáleny přes devatero hor a devatero řek. Velkým křivdám se musí vzdorovat, vůči menším problémům je také třeba pozměnit náš přístup bezmocných hostů. Jednou jsme šli s jedním místním čínským lektorem na pivo. Vydali jsme se do vesnické hospody u cesty, kolem které jsme často projížděli a když jsme viděli, kolik tam sedí místních, chtěli jsme si to taky vyzkoušet a zároveň dát lektorovi příležitost okusit život prostých Čechů. Přišli jsme relativně brzy, moc lidí s pivem tam ještě nebylo, ale u dvou stolů právě jedli nejobyčejnější a nejtypičtější české jídlo, pečenou klobásu s chlebem a hořčicí. Sedli jsme si na lavici na dvorku a zavolali na číšníka. Když přišel, řekla jsem si o „jídelní lístek“, protože jsme dříve také měli restauraci a pamatovali jsme si, jak se česky správně řekne menu (caidan 菜单). Jenže číšník že prý nemají. Tak dokonale tradiční snad tahle hospoda přece jen není, říkali jsme si, jak by se jim mohlo tak dařit bez jídelního lístku, ale tak jsme tedy řekli prostě „jídlo!“, bez lístku se taky obejdeme, nic zvláštního stejně nechceme. Číšník ale zase řekl „nemáme!“ Ukazovali jsme na lidi okolo a říkali, že chceme to samé, „stejný“. Číšník se tím směrem podíval a otráveně nám napsal účtenku. Za chvíli přišlo několik nových hostů a číšník za nimi hned běžel s jídelními lístky tak standardními, jako byla moje výslovnost „jídelního lístku“. To bylo poprvé za deset let života v Česku, kdy nám číšník v restauraci odmítl dát dokonce i jen jídelní lístek. Rozhořčeně jsme odešli, ale tuhle událost si stále živě pamatujeme. Mám dva syny, obě těhotenství jsem prožila v Praze. Obvykle si dávám velký pozor, abych se chovala slušně a náležitě, a nevzpomínám si, že bych v autobuse zažila nějakou nepříjemnost. Ale při každém těhotenství se mi několikrát stalo, že i když okolo seděli mladí zdraví lidé, chtěli zrovna po mně, abych uvolnila místo. Jednou v zimě, už v devátém měsíci, jsem nabalená do dlouhého kožichu trůnila na „místě pro invalidy“ a spokojeně podřimovala. Ale na jedné zastávce v centru do mě někdo strčil, jednonohý muž si chtěl sednout na moje místo. I když jsem sama cítila, že zvednout se mi dělá jisté potíže, neměla bych námitek, jenže jak jsem se podívala kolem, na ostatních vyhrazených místech, včetně těch, která byla blíž ke dveřím, seděly samé mrštné paní a dívky, proč si vybral zrovna moje sedadlo? Jindy zase v podobné situaci nastoupil bělovlasý stařeček a jiný postarší pán mě hned požádal, abych si stoupla. Nechtěla jsem, aby mě kvůli velkému břichu chovali v bavlnce, neotálela jsem, ale přece jen jsem v tu chvíli nebyla úplně jako laň, a tak mě jiná paní ve středním věku předběhla a pustila starého pána sednout. Na další zastávce zase přistoupil jiný stařík a ten pán v letech na mě zase významně hleděl. Tento dědeček byl opravdu hodně starý, a tak jsem i přes své břemeno vstala a nechala ho sednout. Postarší pán viděl, že jeho pedagogické působení přineslo kýžené ovoce, a na tváři se mu objevil výraz uspokojení. I když jsem byla v zimě hodně oblečená, rozdíl mezi břichem narostlým kvůli těhotenství a břichem daným tělesnou konstitucí je přeci jen zřejmý. A i kdyby v zimě řekněme nebyl, první těhotenství jsem končila v plném létě. Jednou jsem měla na sobě jen lehké šaty a když se mi poštěstilo najít v tramvaji místo, na kterém jsem začala opět spokojeně pospávat, vybrala si ze všech sedících právě mě jedna paní, které se dal jen taktak přiznat titul „starší“, abych ji pustila sednout. Ovšem i když se stalo hodně takových historek, nebylo ani málo případů, kdy na mě byli Češi v MHD naopak hodní a pouštěli sednout mě. Jeden známý zase říkal, že si šel jednou na cizineckou policii zařídit prodloužení víza. Úředníkovi se na předložených dokumentech něco nezdálo, známý ale nerozuměl, tak se zeptal: „Mluvíte anglicky?“ Úředník jednoznačně odpověděl „ne“. Naštěstí kamarád zahlédl jiného svého známého a přivolal si ho, aby mu pomohl, a jen díky tomu tam nešel zbytečně. Když byla věc vyřízená a odcházel pryč, vešel zároveň nějaký cizinec ze Západu a plynnou angličtinou se zeptal: „Vzal jsem s sebou tlumočníka, ale momentálně si musel jít něco zařídit, nemluvíte prosím anglicky?“ A úředník mu stejně jednoznačně jako prve odpověděl „mluvím“. V anketním dotazníku byla otázka, jak máme chápat diskriminaci a jakými prostředky ji odstraňovat. Ano, zákony mohou řešit extrémní činy, výchova k slušnosti zlepší chování lidí k sobě navzájem. Nepochopení, nedorozumění a rozpory, které jsme zmínili na začátku, se všechny dají rozložit vzájemnými kontakty, setkáváním a komunikací, „diskriminace“ je problém morálního vědomí. My můžeme přispět tím, že budeme pěstovat svou dobrou pověst, vážit si a využívat příležitostí k dialogu, pozměníme svá měřítka nacionalismu, uznáme a zvykneme si na kulturu, chování a hodnoty většinové společnosti. Pokud bude čím dál víc lidí schopno vcítit se do ostatních a dívat se na sebe z jejich hlediska, bude společnost čím dál harmoničtější. Originál článku v čínštině naleznete zde .

Han-Xu; Překlad Jiří Hudeček

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.